nám. Republiky 22
Ve dvacátých letech minulého století zaměstnala odbornou obec v Plzni živá diskuse nad stavebním záměrem manželů Růženy a Karla Weinerových. Weinerovi, obchodníci s koženým zbožím, v roce 1923 zakoupili renesanční dům na náměstí Republiky, aby jej nahradili moderním obchodním a činžovním domem. Návrh šestipodlažní stavby s pasáží a dvorním traktem zpracoval architekt Vilém. Vilém Beer vytvořil řadu alternativních návrhů průčelí; stále však zachovával šestipodlažní výšku stavby. Tu ale městský úřad nepovolil.
Investoři se tedy rozhodli angažovat známého plzeňského architekta Bohumila Chvojku, aby navrhl další varianty průčelí domu. Chvojka nyní už jen pětipodlažní budovu opatřil moderním pláštěm, jehož římsy respektují členění renesanční fasády sousedního objektu, a zakončil jej štítem, jehož tvar se blíží historickým domům v této části náměstí. V přízemí architekt rozčlenil fasádu rozměrnými zaoblenými výkladci obchodů, na ploše dalších dvou podlaží, prolomené původně čtyřdílnými zapuštěnými okny, uplatnil obklad z leštěné žuly. Třetí patro oddělil římsou a rytmizoval je řadou menších dvojdílných oken a podobně postupoval i u posledního podlaží, zakončeného trojúhelným tympanonem.
Se stavbou bylo po všech peripetiích započato roku 1929. V suterénu se nacházel velký sál restaurace s přilehlou občerstvovací místností, šatnou a technickým zázemím, stejně jako několik skladů. V přízemí, určeném obchodu, byly dvě velké prodejny. První patro sloužilo rovněž obchodu. Ve druhém patře byla situována ordinace zubního lékaře, na jejímž zařízení se podílel Adolf Loos. Do třetího a čtvrtého patra, přístupného buď osobním výtahem, nebo přes centrální schodiště obložené mramorem, Vilém Beer navrhl po dvou velkorysých bytech. Do podkroví umístil prádelnu a společnou terasu. Pro bydlení byl určen také dvorní pětipodlažní trakt, pouze přízemí bylo zařízeno jako nebytové prostory s dílnou. Na základě přání památkového úřadu byl kamenný portál původní renesanční stavby osazen i v novém objektu – konkrétně v obchodní pasáži.
Podrobnější zmínku je nutné věnovat zmíněné zubní ordinaci Samuela Teichnera. Dochovaný náčrtek půdorysu interiéru podle Adolfa Loose pochází nejspíše z ruky jeho spolupracovníka Norberta Kriegera. Prostor byl řešen osově – mezi dvě ordinace s okny obrácenými do náměstí autor vložil čekárnu se sedačkou potaženou bílou kůží a dřevěným mahagonovým obkladem s vestavěnými policemi. Čekárnu zdobily kresby od Teichnerových pacientů. Dvojici ordinací, čekárnu, zubní laboratoř, šatny a sociální zázemí v tomto podlaží doplňovala ještě odpočinková místnost lékaře. Pokoj, orientovaný do atria, byl zařízen v pestrých barvách (červené, modré, zelené a žluté), jimiž byl nalakován volný sedací mobiliář i vestavěná skříň. Prostor, v němž v sedmdesátých letech sídlila Státní potravinářská kontrola, dnes slouží jako byt. Z původního zařízení interiéru se dochovala pouze část táflování a vestavěná skříň.
Nad Teichnerovou ordinací se nacházel byt navržený v roce 1933 pravděpodobně Norbertem Kreiegerem či Heinrichem Kulkou pro syna majitelů domu Pavla Weinera a Lili Löblovou, kteří byli téhož roku oddáni a po sňatku se přestěhovali do domu na náměstí Republiky. Autor návrhu po Loosově způsobu propojil obytný pokoj s jídelnou velkým průchodem a osovou symetrii zachoval i v zařízení, když proti vstupu v jídelně umístil bufet a nad něj velké zrcadlo. Obě místnosti byly opatřené dřevěným obkladem; v obývacím pokoji nechyběla pohovka situovaná mezi dvě vestavěné skříně, okna kryly rošty potažené textilií, zakrývající rušivou nesouměrnost. Vestavěnými skříněmi byla vybavena také ložnice. V bytě se uplatnily i typicky loosovské výrazné barvy – nábytek v dětském pokoji orientovaném do atria byl mořený modře, zařízení kuchyně se neslo v červených odstínech.
Podobně jako řada Plzeňanů židovského původu i Pavel a Lili Weinerovi, Pavlovi rodiče a Samuel Teichner zahynuli během druhé světové války v koncentračních táborech. Po roce 1945 byl dům vrácen sestře Karla Weinera, na počátku šedesátých let byl však zestátněn. Interiér Weinerova bytu se dochoval v dobrém stavu do dnešních dob a roku 1991 byl prohlášen kulturní památkou. Přibližně do roku 2010 sloužila jeho část kancelářským účelům, od té doby není se byt nevyužívá.
Investoři se tedy rozhodli angažovat známého plzeňského architekta Bohumila Chvojku, aby navrhl další varianty průčelí domu. Chvojka nyní už jen pětipodlažní budovu opatřil moderním pláštěm, jehož římsy respektují členění renesanční fasády sousedního objektu, a zakončil jej štítem, jehož tvar se blíží historickým domům v této části náměstí. V přízemí architekt rozčlenil fasádu rozměrnými zaoblenými výkladci obchodů, na ploše dalších dvou podlaží, prolomené původně čtyřdílnými zapuštěnými okny, uplatnil obklad z leštěné žuly. Třetí patro oddělil římsou a rytmizoval je řadou menších dvojdílných oken a podobně postupoval i u posledního podlaží, zakončeného trojúhelným tympanonem.
Se stavbou bylo po všech peripetiích započato roku 1929. V suterénu se nacházel velký sál restaurace s přilehlou občerstvovací místností, šatnou a technickým zázemím, stejně jako několik skladů. V přízemí, určeném obchodu, byly dvě velké prodejny. První patro sloužilo rovněž obchodu. Ve druhém patře byla situována ordinace zubního lékaře, na jejímž zařízení se podílel Adolf Loos. Do třetího a čtvrtého patra, přístupného buď osobním výtahem, nebo přes centrální schodiště obložené mramorem, Vilém Beer navrhl po dvou velkorysých bytech. Do podkroví umístil prádelnu a společnou terasu. Pro bydlení byl určen také dvorní pětipodlažní trakt, pouze přízemí bylo zařízeno jako nebytové prostory s dílnou. Na základě přání památkového úřadu byl kamenný portál původní renesanční stavby osazen i v novém objektu – konkrétně v obchodní pasáži.
Podrobnější zmínku je nutné věnovat zmíněné zubní ordinaci Samuela Teichnera. Dochovaný náčrtek půdorysu interiéru podle Adolfa Loose pochází nejspíše z ruky jeho spolupracovníka Norberta Kriegera. Prostor byl řešen osově – mezi dvě ordinace s okny obrácenými do náměstí autor vložil čekárnu se sedačkou potaženou bílou kůží a dřevěným mahagonovým obkladem s vestavěnými policemi. Čekárnu zdobily kresby od Teichnerových pacientů. Dvojici ordinací, čekárnu, zubní laboratoř, šatny a sociální zázemí v tomto podlaží doplňovala ještě odpočinková místnost lékaře. Pokoj, orientovaný do atria, byl zařízen v pestrých barvách (červené, modré, zelené a žluté), jimiž byl nalakován volný sedací mobiliář i vestavěná skříň. Prostor, v němž v sedmdesátých letech sídlila Státní potravinářská kontrola, dnes slouží jako byt. Z původního zařízení interiéru se dochovala pouze část táflování a vestavěná skříň.
Nad Teichnerovou ordinací se nacházel byt navržený v roce 1933 pravděpodobně Norbertem Kreiegerem či Heinrichem Kulkou pro syna majitelů domu Pavla Weinera a Lili Löblovou, kteří byli téhož roku oddáni a po sňatku se přestěhovali do domu na náměstí Republiky. Autor návrhu po Loosově způsobu propojil obytný pokoj s jídelnou velkým průchodem a osovou symetrii zachoval i v zařízení, když proti vstupu v jídelně umístil bufet a nad něj velké zrcadlo. Obě místnosti byly opatřené dřevěným obkladem; v obývacím pokoji nechyběla pohovka situovaná mezi dvě vestavěné skříně, okna kryly rošty potažené textilií, zakrývající rušivou nesouměrnost. Vestavěnými skříněmi byla vybavena také ložnice. V bytě se uplatnily i typicky loosovské výrazné barvy – nábytek v dětském pokoji orientovaném do atria byl mořený modře, zařízení kuchyně se neslo v červených odstínech.
Podobně jako řada Plzeňanů židovského původu i Pavel a Lili Weinerovi, Pavlovi rodiče a Samuel Teichner zahynuli během druhé světové války v koncentračních táborech. Po roce 1945 byl dům vrácen sestře Karla Weinera, na počátku šedesátých let byl však zestátněn. Interiér Weinerova bytu se dochoval v dobrém stavu do dnešních dob a roku 1991 byl prohlášen kulturní památkou. Přibližně do roku 2010 sloužila jeho část kancelářským účelům, od té doby není se byt nevyužívá.
