Dům „U černého orla“
Není snad žádného popisu západní strany náměstí, kde by se autor nezabýval důvodem zalomení průčelí tohoto dvoupatrového domu, patrné z dálky i z blízka. Nesporně je tu již od renesance, kdy se dům usadil na místě dvou svých středověkých předchůdců. Je možné, že zakřivení stavební čáry vzniklo již na samém počátku zástavby náměstí, stejně tak je možné spekulovat o přirozeném vyrovnání směrem k důležité obchodní ulici a k Pražské bráně. Z původních gotických domů se vlevo zachoval sklep klenutý kamennou valenou klenbou s otisky bednění a obvodové stěny přízemních místností, vpravo rovněž sklep také s valenou klenbou. Vede do něho sestup pod hlavním schodištěm a z něho je vstup do spodních sklepů.
Rozlehlý objekt býval domovem několika rodin, s velkým vlivem a významem pro město Plzeň. V polovině 16. století vlastnil dům Jakub Kalik, jehož jméno se zachovalo v pojmenování Kalikovského mlýna. Na počátku 17. století se tu pak usadila jedna z nejpřednějších patricijských rodin Plzně, a to Stehlíkové z Čeňkova. Tehdy také pravděpodobně došlo ke zmíněné renesanční přestavbě, ze které na první pohled upoutá v přízemku trojice kamenných bosovaných portálů. Šlechtický přídomek obdržel Bartoloměj Stehlík od císaře Rudolfa II. za účast v polním tažení proti Turkům v roce 1594. Vzdělaný, rozšafný muž, který měl za sebou i mnoho let jako jeden z předních radních se dožil stáří 77 let. V té době velmi důstojný věk ho však neochránil před krutostí dobyvatelů města v roce 1618. Z Mansfeldova rozkazu byl společně s dalšími významnými muži uvězněn a mučen. Domů se již nevrátil, na následky veškerých strázní ve vězení zemřel.
Erb Stehlíků byl původně bílý štít a v něm pahrbek o třech vrcholcích, ze kterých vylétá červená orlice s korunkou, v zobáčku se třemi kvítky lnu. (Len, německy Flachs, je připomínkou arciděkana Bartoloměje Flaxia, strýce povýšeného pana Bartoloměje, s kterým byl současně také povýšen.)
Ladislav Lábek uvádí ve svém díle „Potulky po Plzni staré i nové“ celou řadu dalších členů rodu Stehlíků, na příklad jednoho z devíti synů zmíněného Bartoloměje Kašpara Ladislava. Tento mistr svobodného umění mimo jiné pracoval jako císařský geometr na Rudolfově dvoře v Praze, kde se spřátelil s Tychonem de Brahe. Později po návratu do Plzně se vydal po stopách otce a stal se obecním starším. Jistou zajímavostí je jeho spřízněnost se slavným kronikářem, Šimonem Plachým z Třebnice, který žil v sousedním domě „U Božího oka“. Oženil se totiž s jeho dcerou Annou.
V roce 1693 byl dům zpustošen požárem a oprava v silách tehdejšího majitele nebylo. Opravil ho se Stehlíkovými sňatkem spřízněný plzeňský primátor Jan Petr Vodička až v roce 1705. Z jeho přestavby jsou zachovány klenby v přízemí hlavní budovy a levého dvorního křídla.
Pojmenování domu „U Černého orla“ se domu dostalo teprve po roce 1857, kdy sem byla přenesena lékárna tohoto jména z jižní strany náměstí, z domu čp. 138 č.or.24. lékárnické rodiny Peithnerů, dědiců předchozích majitelů. Z nich nejznámější je Dr. Bedřich Vilém Peithner, plzeňský rodák, který vystudoval chemii a medicínu ve Vídni. Byl spolužákem slavného vídeňského lékaře Josefa Škody, strýce Emilova. Po návratu do Plzně se věnoval lékárnictví a zajímal se o všechny aspekty veřejného života. Analyzoval prameny na Lochotíně, účastnil se sociální péče o děti, řídil chudinský ústav, byl obecním starším a po zřízení obchodní a živnostenské komory byl jejím místopředsedou. V revolučním roce 1848 se stal dokonce majorem Národní gardy. Zemřel v roce 1857 a odpočívá na Mikulášském hřbitově.
Do doby jeho života zde spadají i některé romantické úpravy, zejména fasády, která dává domu nynější vzhled. Tehdy se také objevilo na parapetu dvou sdružených oken posledního patra domovní znamení v podobě orla, nesoucího ve spárech a rozpjatých křídlech feston. Orel sice časem pozbyl svou černou barvu, splynul s fasádou, ale nadále připomíná dávnou lékárnu. Polokruhově klenutá okna prvního patra mají nad sebou rovněž polokruhové profilované římsy s akroteriemi na samém vrcholu oblouku, čímž se dům stává odlišným v celé frontě náměstí. Naopak často se v ní vyskytujícím prvkem jsou tři renesanční kamenné portály. Střední z nich, největší je domovním vstupem, oba postranní krámské opakují jeho členění a jsou dnes osazeny výkladci. Výrazné plastické bosy hlavního portálu jsou na nich zploštěny a zúženy. Všechny tři mají římsové hlavice pilířů, polokruhové zaklenutí kartuší na klenáku. Krámské jsou završeny profilovanou římsou se soudečkovým vlysem. Po stranách je doplňují okna v profilovaném ostění se stejnou římsou. O prostředním portálu se soudí, že ten o svou římsu přišel při zmíněné romantické úpravě vyšších pater fasády.
Tímto portálem se vchází do širokého průjezdu, po stranách zaklenutého valenou klenbou s trojúhelníkovými výsečemi s drobnými hřebínky na hranách. Do komerčních místností vedou dveře s kamennými portály s profilovaným ostěním. Dále vpravo je položeno schodiště do pater a v přímém směru vstup na dvůr, sevřený mezi dvorními křídly. Levé je v obou patrech opatřeno pavlačí nesenou kamennými profilovanými krakorci, pravé je ploché. Uzavírající krátké křídlo je prolomenou branou, která vede kolem otevřeného dvora Salzmannovy pivnice až do Křižíkových sadů k zadní stěně Masných krámů.
Je tomu již půl století, kdy se ve zmíněné chodbě tlačily řady milovníků literatury, aby od časných ranních hodin čekaly a doufaly, že budou mít štěstí a dostane se na ně vytoužený výtisk románu či detektivky. Od sedmdesátých let tu totiž sídlil „Dům Knihy“ se dvěma prodejnami a podnikovým ředitelstvím. Do té doby se tu obchodovalo s rybářskými potřebami, cukrovinkami a byla tu i střižní služba. Když v devadesátých letech knižní monopol skončil, v krátkých intervalech se tu střídali nejrůznější prodejci. Jen Student Agency se tu usadila natrvalo. Ovšem o obchodním ruchu se hovořit nedá.
V současnosti po létech, kdy dům byl téměř prázdný a jakoby spal, se situace obrátila. Prostor tu ožívá a možná se tu navazuje na dávnou tradici lékárenskou. Je tu otevřen „Šenk a Restaurace Lékárna“… a že v té lékárně nepobíhají vážní lékárníci v bílých pláštích? A kde jinde než právě tady se ví, že plzeňské pivo je lék. Někdy ten nejlepší! Vždyť i lidová moudrost ví že: Dobré jídlo, dobré pití, základ všeho živobytí!“
