Tepelský dům Zbrojnická č. p. 114/6
V těsném sousedství hotelu Continental stojí na první pohled nenápadný dům. Ne snad velikostí, tou jistě patří v historickém jádru mezi ty větší, ani výtvarnou chudobou, jeho novorenesanční fasáda z roku 1884 má všechny pro sloh běžné architektonické články, je bohatě členěná po patrech pilastry a římsami, pásovou bosáží parteru s mělkým rizalitem středního traktu a zakončená profilovanou korunní římsou. Z vnějšku nic nenasvědčuje tomu, že uvnitř se skrývá jeden z nejzajímavějších domů historického jádra.
Tradičně se uvádí jako nejstarší v celém městě, píše o něm takto ve své kronice Šimon Plachý z Třebnice, a lze se s tímto tvrzením setkat v řadě starších publikací, tak silná byla a ještě někdy je, víra v pravdivost starých legend, které o něm tvrdí, že tu stál už před založením královského města.
Jedna z nich vypráví o době, kdy se přestalo dařit lidem ve Staré Plzni a kdy začali hledat příhodné místo k založení města nového. Když vyslaní zvědové při průzkumných cestách krajem potkali dva potulující se cizince, nemeškali a jako podezřelé je zajali a odvedli. Uvěznění muži se ve vězení dožadovali rozhovoru s představenými obce, že prý mají pro ně velmi důležitou zprávu. Když jim bylo vyhověno, řekli, že znají jejich problém, že o příhodném místě vědí a že jsou ochotni je tam dovést. Po dlouhém rozvažování bylo rozhodnuto ono místo shlédnout. Vyslaní muži kráčeli tři hodiny za stále ještě spoutanými cizinci, až dorazili k mocnější řece, než byla ta jejich. Tam stála kaple, zasvěcená Panně Barboře a nedaleko ní krčma.
„Tady postavte své město, nazvěte ho Novou Plzní a jeho sláva půjde po celém světě. Bude to město svorné a nikdy je nepřítel nedobude. Městem Slunce je budou zvát vaši potomci, odtud vzejde posel vzdělanosti v českém národě. Pilná a poctivá práce přinese bohaté ovoce.“ Ještě mnoho oba cizinci prorokovali a sotva domluvili, rozplynuli se, zmizeli a ani ta pouta po nich nezůstala. Přes strach, který se staroplzeňských vyslanců zmocnil, větší strach měli neposlechnout, spěchali tedy domů sdělit vše, čeho byli svědky. Váhalo se ve Staré Plzni, rokovalo a rozvažovalo, aby se nakonec dospělo k rozhodnutí. Neuplynulo mnoho dnů a začalo se vyměřovat a stavět, nejprve ze dřeva, později i z kamene. Ke kapli současně vystavěli klášter a starou krčmu přestavěli na honosný dům.
Legenda je to jistě krásná, jak už legendy bývají, ale je jisté, že za ni může jedna z jeho pozoruhodných částí, a to komora uprostřed levého východního traktu. Má skoro metr silné obvodové zdi, takřka čtvercový půdorys a je zaklenutá mohutnou raně gotickou mírně vzdutou křížovou klenbou s hranolovými žebry bez profilování. Žebra se uprostřed stýkají v plochém kruhovém svorníku a v šikmo kosených rozích se jejich čela zalamují do stěny pár decimetrů nad podlahou. Není tedy divu, že tento starobylý vzhled dal vzniknout až filmovým představám o podobě středověké krčmy. Podobný typ klenby se obecně objevuje v první polovině 13. století, jelikož však tato těsně přiléhala k hlavní městské hradbě, není příliš pravděpodobné, že by vznikla před ní, ovšem není vyloučeno, že k ní měla úzký vztah. (Někdy v šedesátých letech byla komora jako „obtížně využitelná“ pronajímána sousednímu hotelu Continental a skladovalo se tu leccos, mezi odloženým nádobím i kyselé okurky ve velkoobchodním balení.)
Starších záznamů či plánů je absolutní nedostatek, takže chybí znalost nejstarších stavebníků. První zmínka se datuje až rokem 1432, kdy dům nabyl bohatý kupec Andrlík. Z té doby mohou být pozdně gotické sklepy. Dalším známým vlastníkem se v roce 1501 stal tepelský klášter a ten dům držel s dvacetiletou přestávkou mezi lety 1585 až 1605, kdy ho zakoupilo město zpět s cílem vybudovat v něm jezuitskou kolej. Jelikož se to nezdařilo pro velký odpor ostatních církevních hodnostářů ve městě, konal se zpětný prodej tepelskému klášteru, a ten jej držel až do jozefinských reforem. Odtud také jmenné označení Tepelský dům. Klášter byl také tím, kdo v mimořádném rozsahu přestavěl dům v barokním stylu. Z té doby jsou některé klenby v přízemí a v 1. patře, především však velkoryse řešené domovní schodiště v zadní části východního traktu. Je vloženo do zvláštní šachty a spočívá v obou patrech na pilířové arkádě. Má valenou klenbu a na podestách pole křížová. Denní světlo na jeho ramena a do síní v patrech přivádí světlík.
Průjezdem je přístupný dvůr, vložený mezi boční křídla, obě na půdorysu písmene „L“, vzájemně zrcadlově položená. Tím je dána jeho složitost, kterou lze charakterizovat rovněž jako dva „L“ půdorysy zrcadlově složené. Kratší rameno uzavírá prostor z jižní strany, kde je jeho sousedem Františkánský klášter a obsahuje dvoulodní prostor rozdělený pilířovou arkádou. Podle záznamu v soupisu památek, zpracovaném prof. Jaromírem Kovářem v v srpnu 1962, tu byl v jihovýchodním rohu nalezen zazděný starý východ k františkánům, původně asi segmentem překlenutý. S tím asi souvisí zmínka v Tannerově kronice, o tom, že zde pobývající klatovští jezuité, kteří měli v Plzni zřídit a vést gymnázium - což se neuskutečnilo - „tento otvor nechali prolámati“, aby tudy chodili do kláštera po mostku přes otevřenou rejnku.
Od 1789 byl dům v měšťanském držení. A tehdy se mu dostalo dnešní dispozice. K východu se obracel původně 7 okenními osami směrem k městským hradbám, dnes dvě z nich zastavěny přístavbou hotelu Continental. Na pravé straně průjezdu se zachovalo tesané raně barokní ostění s profilovanou šambránou s uchy a s porušenou plochou v supraportě, obtaženou též profilem.
V domě žila se svými rodiči sochařka Marie Uchytilová, čestná a statečná umělkyně, autorka Sousoší lidických dětí, jehož realizace se nedožila. Jiné její dílo brali denně do rukou všichni lidé starší třiceti let –byla vítězkou výtvarné soutěže na jednokorunovou československou minci, která přes třicet let až do roku 1989 platila. A málokdo věděl, že si jako model zvolila autorka devatenáctiletou dívku odsouzenou v padesátých letech desetiletému trestu vězení za vedení skautského oddílu.
Od loňského roku je Marie Uchytilová čestnou občankou města Plzně.
Tradičně se uvádí jako nejstarší v celém městě, píše o něm takto ve své kronice Šimon Plachý z Třebnice, a lze se s tímto tvrzením setkat v řadě starších publikací, tak silná byla a ještě někdy je, víra v pravdivost starých legend, které o něm tvrdí, že tu stál už před založením královského města.
Jedna z nich vypráví o době, kdy se přestalo dařit lidem ve Staré Plzni a kdy začali hledat příhodné místo k založení města nového. Když vyslaní zvědové při průzkumných cestách krajem potkali dva potulující se cizince, nemeškali a jako podezřelé je zajali a odvedli. Uvěznění muži se ve vězení dožadovali rozhovoru s představenými obce, že prý mají pro ně velmi důležitou zprávu. Když jim bylo vyhověno, řekli, že znají jejich problém, že o příhodném místě vědí a že jsou ochotni je tam dovést. Po dlouhém rozvažování bylo rozhodnuto ono místo shlédnout. Vyslaní muži kráčeli tři hodiny za stále ještě spoutanými cizinci, až dorazili k mocnější řece, než byla ta jejich. Tam stála kaple, zasvěcená Panně Barboře a nedaleko ní krčma.
„Tady postavte své město, nazvěte ho Novou Plzní a jeho sláva půjde po celém světě. Bude to město svorné a nikdy je nepřítel nedobude. Městem Slunce je budou zvát vaši potomci, odtud vzejde posel vzdělanosti v českém národě. Pilná a poctivá práce přinese bohaté ovoce.“ Ještě mnoho oba cizinci prorokovali a sotva domluvili, rozplynuli se, zmizeli a ani ta pouta po nich nezůstala. Přes strach, který se staroplzeňských vyslanců zmocnil, větší strach měli neposlechnout, spěchali tedy domů sdělit vše, čeho byli svědky. Váhalo se ve Staré Plzni, rokovalo a rozvažovalo, aby se nakonec dospělo k rozhodnutí. Neuplynulo mnoho dnů a začalo se vyměřovat a stavět, nejprve ze dřeva, později i z kamene. Ke kapli současně vystavěli klášter a starou krčmu přestavěli na honosný dům.
Legenda je to jistě krásná, jak už legendy bývají, ale je jisté, že za ni může jedna z jeho pozoruhodných částí, a to komora uprostřed levého východního traktu. Má skoro metr silné obvodové zdi, takřka čtvercový půdorys a je zaklenutá mohutnou raně gotickou mírně vzdutou křížovou klenbou s hranolovými žebry bez profilování. Žebra se uprostřed stýkají v plochém kruhovém svorníku a v šikmo kosených rozích se jejich čela zalamují do stěny pár decimetrů nad podlahou. Není tedy divu, že tento starobylý vzhled dal vzniknout až filmovým představám o podobě středověké krčmy. Podobný typ klenby se obecně objevuje v první polovině 13. století, jelikož však tato těsně přiléhala k hlavní městské hradbě, není příliš pravděpodobné, že by vznikla před ní, ovšem není vyloučeno, že k ní měla úzký vztah. (Někdy v šedesátých letech byla komora jako „obtížně využitelná“ pronajímána sousednímu hotelu Continental a skladovalo se tu leccos, mezi odloženým nádobím i kyselé okurky ve velkoobchodním balení.)
Starších záznamů či plánů je absolutní nedostatek, takže chybí znalost nejstarších stavebníků. První zmínka se datuje až rokem 1432, kdy dům nabyl bohatý kupec Andrlík. Z té doby mohou být pozdně gotické sklepy. Dalším známým vlastníkem se v roce 1501 stal tepelský klášter a ten dům držel s dvacetiletou přestávkou mezi lety 1585 až 1605, kdy ho zakoupilo město zpět s cílem vybudovat v něm jezuitskou kolej. Jelikož se to nezdařilo pro velký odpor ostatních církevních hodnostářů ve městě, konal se zpětný prodej tepelskému klášteru, a ten jej držel až do jozefinských reforem. Odtud také jmenné označení Tepelský dům. Klášter byl také tím, kdo v mimořádném rozsahu přestavěl dům v barokním stylu. Z té doby jsou některé klenby v přízemí a v 1. patře, především však velkoryse řešené domovní schodiště v zadní části východního traktu. Je vloženo do zvláštní šachty a spočívá v obou patrech na pilířové arkádě. Má valenou klenbu a na podestách pole křížová. Denní světlo na jeho ramena a do síní v patrech přivádí světlík.
Průjezdem je přístupný dvůr, vložený mezi boční křídla, obě na půdorysu písmene „L“, vzájemně zrcadlově položená. Tím je dána jeho složitost, kterou lze charakterizovat rovněž jako dva „L“ půdorysy zrcadlově složené. Kratší rameno uzavírá prostor z jižní strany, kde je jeho sousedem Františkánský klášter a obsahuje dvoulodní prostor rozdělený pilířovou arkádou. Podle záznamu v soupisu památek, zpracovaném prof. Jaromírem Kovářem v v srpnu 1962, tu byl v jihovýchodním rohu nalezen zazděný starý východ k františkánům, původně asi segmentem překlenutý. S tím asi souvisí zmínka v Tannerově kronice, o tom, že zde pobývající klatovští jezuité, kteří měli v Plzni zřídit a vést gymnázium - což se neuskutečnilo - „tento otvor nechali prolámati“, aby tudy chodili do kláštera po mostku přes otevřenou rejnku.
Od 1789 byl dům v měšťanském držení. A tehdy se mu dostalo dnešní dispozice. K východu se obracel původně 7 okenními osami směrem k městským hradbám, dnes dvě z nich zastavěny přístavbou hotelu Continental. Na pravé straně průjezdu se zachovalo tesané raně barokní ostění s profilovanou šambránou s uchy a s porušenou plochou v supraportě, obtaženou též profilem.
V domě žila se svými rodiči sochařka Marie Uchytilová, čestná a statečná umělkyně, autorka Sousoší lidických dětí, jehož realizace se nedožila. Jiné její dílo brali denně do rukou všichni lidé starší třiceti let –byla vítězkou výtvarné soutěže na jednokorunovou československou minci, která přes třicet let až do roku 1989 platila. A málokdo věděl, že si jako model zvolila autorka devatenáctiletou dívku odsouzenou v padesátých letech desetiletému trestu vězení za vedení skautského oddílu.
Od loňského roku je Marie Uchytilová čestnou občankou města Plzně.
