Národopisné muzeum
Štíhlý dvoupatrový dům s iluzivním třetím patrem pod ušlechtilým renesančním štítem si do dnešních dnů podržel – s malými výjimkami – podobu, kterou mu vtiskl přelom 16. a 17. století. Skutečnou ozdobou je renesanční portál domovního vstupu v levé části průčelí. Patří mezi stylově nejčistší portály s půlkruhovou archivoltou na pilířích shora krytých plným korintským kladím v Plzni. Archivolta, pilířky i hladké cvikly jsou rámovány rýhami, uprostřed pilířků jsou kruhové terče s reliéfními bustami a ve vrcholu archivolty zlacená hlavička andílka.
Průčelí domu je tříosé bez vodorovného oddělování pater římsami, zato odstupňovaný tříetážový štít je vodorovně dělen profilovanými římsami krytými prejzy a svislé dělení obstarávají polosloupky s toskánskými hlavicemi. Na koncích jednotlivých etáží jsou postaveny soklíky, na kterých podle starších popisů stávaly kuželky. Poslední etáž je doprovázena ještě prolamovanými křídly a volutový nástavec na vrcholu kompozici završuje. Na něm čučky nechybí.
Na rozdíl od ostatních domů ve městě tento dům neměnil tak často své majitele. Již v původním středověkém domě se někdy na počátku 14. století usadila rodina starého českého šlechtického stavu – Eberzvínové z Hradiště. (Eberzvínové byli vlastníky mnoha pozemských statků. Vlastnili například Koterov, který odkazem svěřili městským konšelům, aby ho spravovali ve prospěch farního kostela.) Po nich následovali ještě jiní vlastníci s příbuzenskými vztahy k nim, a to až do roku 1487, kdy byl dům posledním z nich, Janem Chenicem z Říčan, prodán chotěšovskému klášteru pro účely správy klášterního majetku a samozřejmě k ubytování členů kláštera a jeho vzácných hostů.
Přestavba původního středověkého domu proběhla v poslední čtvrtině 16. století a přisuzuje se renesančnímu staviteli Janu Merlianovi. Díky velmi hluboké parcele, která sahala od náměstí až k městským hradbám, bylo možno prodloužit jak vlastní dům, tak i zadní, pravděpodobně hospodářské stavení. Postupně přibylo i úzké dvorní křídlo.
Přední dům má dva trakty, v levém užším je průjezd do dvora zaklenutý po celé délce renesanční valenou klenbou s řadou stýkajících se trojbokých výsečí s hřebínky. Pod místnostmi v pravém traktu leží dva středověké sklepy s předsíňkou, do nichž vedou schody z průjezdu. Oba mají půlkruhově valené kamenné klenby a vstupy do nich jsou vsazeny do podobných gotických půlkruhových portálků s okosením a patkou.
Dvůr je poměrně úzký, dlážděný oblázky, zleva přiléhá k obvodové stěně sousedního Scriboniovského domu a k zadní štítové zdi domu Gerlachovského. Pohledově ovládá celý prostor impozantní zadní dům, hlavně jeho arkáda, jediná zachovaná v celém městě, památka na skvělou tvář renesanční Plzně, kterou sem vnesli mistři z italských měst. Má po dvou segmentových archivoltách na středním kamenném sloupu oblého těla a po dvou polích klenby křížové. Lodžie je vybavena čtyřmi shodnými kamennými portály s rovným nadpražím s římsou posazenou přímo na šambráně. Vpravo je připojeno vřetenové schodiště. Zatímco zábradlí arkádové lodžie prvního patra je masivní zděné a dává vyniknout štíhlosti toskánských sloupů, patro druhé mívalo nejprve dřevěné kuželky, které byly nahrazeny v 19. století litinovou mříží. Současně však arkáda pozbyla své vysoké stanové střechy s prejzy, kterých velmi želel Ladislav Lábek ve svých „Potulkách po Plzni staré i nové“.
Tiché prostředí celého domu mohl narušit jedině vpád vojska, jemuž se ani klášterní majetek nevyhnul. Podle jedné z historek z doby třicetileté války musel sám Mansfeld zasáhnout, když jeho vojáci ohrožovali jeptišky, které tu hledaly úkryt. A za nějakou dobu přišel Valdštejnův pobyt v sousedství a tehdy byly dokonce oba domy propojeny, aby zde byla umístěna kuchyně. Že si ovšem jinak nerušeného klidu uměli majitelé vážit, je zřejmé z dobové zprávy o tom, že jeden z proboštů v polovině 17. století vyplatil slušnou sumu odškodného, aby mohl nechat zazdít okna sousedního domu vpravo, která do nádvoří směřovala.
Po zrušení klášterů Josefem II. v roce 1782 přešel dům pod správu náboženského fondu, který ho dal do dražby. V té uspěl mydlářský mistr Ignác Koutecký, v zadní části domu zřídil mydlárnu a jeho rodina v domě setrvala až do roku 1927. Jak šel čas, nezůstal dům pouze domovem jediné rodiny, ale v průběhu 19. století v něm byly zřízeny další byty. Jedním z nájemníků tu byl i Martin Hruška, první městský archivář, jehož obsáhlé dílo „Kniha pamětní královského krajského města Plzně od r. 775 až 1870“ je dodnes cenným pramenem poznání městské historie.
Taková změna si vyžádala řadu změn a stavebních úprav. Kromě jiného bylo vybudováno nové dvouramenné schodiště do pater, vystavěné náhradou za starší úzké, a změn doznalo i průčelí domu. Stavitel Jahl, který úpravy prováděl, zvýšil okna prvního patra a opatřil je štukovým rámováním s nadokenními římsami trojúhelníkového tvaru na volutových krakorcích opletených vavřínem a nadpraží ozdobil dekorativním ornamentem. Ostatní architektonické části si svůj vzhled podržely.
Poslední majitelkou domu z rodiny Kouteckých byla paní Johanna, která ho odkázala ke správě městu ve prospěch dobročinných účelů. Společnost pro národopis a ochranu památek v Plzni, jejíž byla paní Koutecká velkou příznivkyní, využila situace a požádala městskou radu o poskytnutí zadního domu pro potřeby muzea. Přední dům byl dosud plný nájemníků a zůstalo při tom ještě delší čas.
2. února 1931 rozhodla plzeňská městská rada o uvolnění místností pro Národopisné muzeum Plzeňska a v dalším roce byl dům nákladem stavitele Karla Krůty rekonstruován a spojen vnitřkem s domem Gerlachovským. Během rekonstrukce byly odkryty renesanční fresky v hlavní místnosti prvního patra průčelního domu, o kterých již před lety spekuloval Ladislav Lábek. Tématem jsou biblické výjevy a vyobrazení blahoslaveného Hroznaty, zakladatele ženského premonstrátského kláštera v Chotěšově.
„… ale zdá se mně, že jest v tom cosi hlubšího, ba tajemného, již osudem předurčeného, že dva staří mohykáni stojí zde v bratrském objetí, jako by jeden druhého podporoval a zabraňoval mu v pádu a zániku…“
Ladislav Lábek, 1950
Gerlachovský dům
Jeden z nejcennějších a nejmalebnějších plzeňských domů stojí poněkud stranou. Dřevěná ulice nebyla nikdy ničím jiným než jednou z vedlejších ulic. Na rozdíl od mnohých dalších ale nebyla slepá, neboť vedla k brance pro pěší, kudy se chodilo k Masným krámům. Rovněž umístění Prostřední nebo také Vackovy lázně na jejím konci tady způsobovalo docela živý provoz.
Již na první pohled je patrný složitý stavební vývoj domu, na němž se podíleli význační tvůrci. Starší, levá část domu s pozdně gotickým portálem je vlastně jediným zachovaným zbytkem domu, který stával na samém konci uliční fronty a za kterým byla už jen zahrada, sahající až k městské hradbě. Podle některých konstrukcí nalezených při rekonstrukci domu pro muzejní účely lze usuzovat na velmi starý původ, možná až ze samého počátku města. První písemné zmínky jsou ovšem až z poloviny 15. století, kdy dům zvaný Bartlovský údajně patřil osobním lékaři císaře Zikmunda Lucemburského panu Hanušovi. Pak nějakou dobu přecházel do majetku různých měšťanských rodin, až ho koupil v roce 1566 jeden z členů vlašské stavební kolonie Jan Merlian řečený Škarpalín. Zachoval torzo původního středověkého obydlí a důkladnou přestavbou z něj vytvořil výstavný renesanční dům se zdobným kamenným portálem. Jednoduchá vnitřní část s polokruhovým záklenkem nese v kartuši ve vrcholu iniciály stavitele i letopočet – J. M. 1575 – a je obklopena zčásti kanelovými pilastry na vysokých podstavcích s atributy hudby, lovu a boje. Hlavice pilastrů nesou stupňovitý architráv s vlysem vyplněným akantovým věncovím s dvojicí mytologických tvorů, kteří podle některých badatelů představují delfíny – mořské anděly zachránce jako náboženský symbol. Kompozice tzv. edikuly je završena klasickou římsou. Nástavec na portálu se lvem a dvěma putti doplnil až další majitel, Jan Kotorovský z Lvovan, poté, co Merlian získal větší dům v Pražské ulici (dnes U Salzmanů).
Podzim roku 1618 se stal domu osudným. Obléhání města trvalo dva těžké měsíce a neobešlo se bez škod, spravedlivě řečeno na obou stranách. Z té doby zřejmě pochází jedna z dodnes živých legend o bezhlavém Švédovi v Gerlachovském domě. Při dobývání města Plzně vojskem Petra Arnošta Mansfelda měl být prokopán úzký tunel pod městskými hradbami a tudy se protáhl jakýsi voják až do sklepa. Sotva z něj nešťastník vystrčil hlavu, byl o ni připraven.
21. listopadu 1618 byla Plzeň dobyta a celé ústí ulice, včetně pěkného Gerlachovského domu s malovanými stropy a „po vlašském způsobu“ vystavěnou nádvorní lodžií, bylo značně poškozeno. Dům pak na velmi dlouhou dobu zůstal jen při nejnutnějších opravách, aby posléze zpustl a stal se neobývaným. Nelišil se tak od mnoha jiných domů ve městě, které třicetiletá válka značně ochudila a zbědovala a jejichž vydržováním cizího vojska ožebračení majitelé neměli dlouho prostředky na nápravu.
Jakýsi první pokus dům zachránit se odehrál až v roce 1682, kdy ho zakoupilo město. Tou dobou už se začalo všem dařit lépe a do města znovu přicházeli stavitelé z jihu a mezi nimi i Jakub Auguston mladší, který dorazil za svým strýcem stejného jména. Dům od města koupil a přestavěl v posledních letech 17. století (v chodbě domu bylo nalezeno vročení 1698). Nad gotickým portálem vystavěl Auguston světničku a nad patro nejstarší části otevřenou terasu s kuželkovým zábradlím. Renesanční fasádu završil barokním štítem a obohatil štukovými rámy s malbami ve středu průčelí a mělkými reliéfy na parapetech oken v prvním patře. Ty na rozdíl od maleb nesou světské motivy. Uvnitř vybudoval nové stropy a ozdobil je štukaturami.
Až 19. století proměnilo dům jedné rodiny na dům nájemný pro více rodin. Stejně tak až tehdy byl po zboření hradeb zvýšen sklon ulice, aby splynula s terénem okružních sadů. Proto se také portály, původně vjezdové, ocitly nad chodníkem a byly jim proto předloženy schody.
Je tak trochu ironií osudu, že nakonec dům dostal jméno po majiteli, který ho ani nestavěl, ani nezvelebil, prostě se do něj jen přiženil. Byl to Josef Gerlach, o kterém Ladislav Lábek píše jako o velmi zajímavé osobě, která byla kaligrafem, hudebním skladatelem, zpěvákem, zručným klavíristou i tanečním mistrem a vůbec dlouhá léta duší společenského života obrozenecké Plzně. Jeho domácí koncerty a taneční zábavy navštěvoval i mladý Bedřich Smetana a není vyloučeno, že ve zdejší společnosti prvně zazněly jeho polky či některé jeho drobné skladby.
Počátkem 20. století se ocitl Gerlachovský dům opět v neblahém stavu. Zásluhou Kroužku přátel starožitností byl dům zachráněn, v letech 1912–1913 restaurován a využit pro Národopisné muzeum.
Malý dvůr
Za portálem, který není po spojení s domem Chotěšovským v roce 1927 užíván jako běžný vstup, prochází průjezd, resp. chodba, ústící do malého dvora. Jeho prostor je sevřený mezi dvorním štítem průčelního domu, dlouhou podélnou stěnou domu Chotěšovského a dvěma křídly patrového dvorního křídla. Ta obě byla hospodářského charakteru a původně pouze přízemní, to příčné bývalo stájí. V jejich koutě po nástavbě patra vyrostlo jednoramenné schodiště, jehož podesta je na jedné straně vetknutá do stěny a na druhém konci podporovaná velkým profilovaným krakorcem. Pod podestou je mírným segmentem klenutá chodba propojující oba dvory. Zvláštní půvab dvoru dlážděnému oblázky neboli kočičími hlavami dodávají kamenné prvky v kontrastu se sněhobíle omítnutými hladkými stěnami. Jsou to kamenná ostění většiny otvorů, římsy či jejich zbytky a především kamenné zábradlí zmíněného schodiště ve formě hranolové římsy s dvojitým lištováním. Drobná barokní štukatura pod oknem patra příčného křídla pak připomíná štukatérský um Jakuba Augustona.
Velký dvůr
Je dnes volným prostranstvím bez ohrazení vůči dvoru sousedního domu Dřevěná 6, který dnes zahrnuje i plochu bývalé příhradební uličky. Další vstup do dvora je ve východní stěně domu po krátkém vyrovnávacím schodišti, které je opatřeno uměleckým kovaným zábradlím s úžasnými koncovými hroty v podobě rozvíjejícího se květu. Vedle schodů je ve stěně osazena kamenná deska. Podél stěny podpírané širokým kamenným opěrákem je uloženo několik kamenných prvků – jakési malé lapidárium, Ladislav Lábek píše zejména o kamenném orlu ze zbořené solnice. Jedna ze starých fotografií tu zaznamenala i další exponát – dřevěnou zvoničku.
Průčelí domu je tříosé bez vodorovného oddělování pater římsami, zato odstupňovaný tříetážový štít je vodorovně dělen profilovanými římsami krytými prejzy a svislé dělení obstarávají polosloupky s toskánskými hlavicemi. Na koncích jednotlivých etáží jsou postaveny soklíky, na kterých podle starších popisů stávaly kuželky. Poslední etáž je doprovázena ještě prolamovanými křídly a volutový nástavec na vrcholu kompozici završuje. Na něm čučky nechybí.
Na rozdíl od ostatních domů ve městě tento dům neměnil tak často své majitele. Již v původním středověkém domě se někdy na počátku 14. století usadila rodina starého českého šlechtického stavu – Eberzvínové z Hradiště. (Eberzvínové byli vlastníky mnoha pozemských statků. Vlastnili například Koterov, který odkazem svěřili městským konšelům, aby ho spravovali ve prospěch farního kostela.) Po nich následovali ještě jiní vlastníci s příbuzenskými vztahy k nim, a to až do roku 1487, kdy byl dům posledním z nich, Janem Chenicem z Říčan, prodán chotěšovskému klášteru pro účely správy klášterního majetku a samozřejmě k ubytování členů kláštera a jeho vzácných hostů.
Přestavba původního středověkého domu proběhla v poslední čtvrtině 16. století a přisuzuje se renesančnímu staviteli Janu Merlianovi. Díky velmi hluboké parcele, která sahala od náměstí až k městským hradbám, bylo možno prodloužit jak vlastní dům, tak i zadní, pravděpodobně hospodářské stavení. Postupně přibylo i úzké dvorní křídlo.
Přední dům má dva trakty, v levém užším je průjezd do dvora zaklenutý po celé délce renesanční valenou klenbou s řadou stýkajících se trojbokých výsečí s hřebínky. Pod místnostmi v pravém traktu leží dva středověké sklepy s předsíňkou, do nichž vedou schody z průjezdu. Oba mají půlkruhově valené kamenné klenby a vstupy do nich jsou vsazeny do podobných gotických půlkruhových portálků s okosením a patkou.
Dvůr je poměrně úzký, dlážděný oblázky, zleva přiléhá k obvodové stěně sousedního Scriboniovského domu a k zadní štítové zdi domu Gerlachovského. Pohledově ovládá celý prostor impozantní zadní dům, hlavně jeho arkáda, jediná zachovaná v celém městě, památka na skvělou tvář renesanční Plzně, kterou sem vnesli mistři z italských měst. Má po dvou segmentových archivoltách na středním kamenném sloupu oblého těla a po dvou polích klenby křížové. Lodžie je vybavena čtyřmi shodnými kamennými portály s rovným nadpražím s římsou posazenou přímo na šambráně. Vpravo je připojeno vřetenové schodiště. Zatímco zábradlí arkádové lodžie prvního patra je masivní zděné a dává vyniknout štíhlosti toskánských sloupů, patro druhé mívalo nejprve dřevěné kuželky, které byly nahrazeny v 19. století litinovou mříží. Současně však arkáda pozbyla své vysoké stanové střechy s prejzy, kterých velmi želel Ladislav Lábek ve svých „Potulkách po Plzni staré i nové“.
Tiché prostředí celého domu mohl narušit jedině vpád vojska, jemuž se ani klášterní majetek nevyhnul. Podle jedné z historek z doby třicetileté války musel sám Mansfeld zasáhnout, když jeho vojáci ohrožovali jeptišky, které tu hledaly úkryt. A za nějakou dobu přišel Valdštejnův pobyt v sousedství a tehdy byly dokonce oba domy propojeny, aby zde byla umístěna kuchyně. Že si ovšem jinak nerušeného klidu uměli majitelé vážit, je zřejmé z dobové zprávy o tom, že jeden z proboštů v polovině 17. století vyplatil slušnou sumu odškodného, aby mohl nechat zazdít okna sousedního domu vpravo, která do nádvoří směřovala.
Po zrušení klášterů Josefem II. v roce 1782 přešel dům pod správu náboženského fondu, který ho dal do dražby. V té uspěl mydlářský mistr Ignác Koutecký, v zadní části domu zřídil mydlárnu a jeho rodina v domě setrvala až do roku 1927. Jak šel čas, nezůstal dům pouze domovem jediné rodiny, ale v průběhu 19. století v něm byly zřízeny další byty. Jedním z nájemníků tu byl i Martin Hruška, první městský archivář, jehož obsáhlé dílo „Kniha pamětní královského krajského města Plzně od r. 775 až 1870“ je dodnes cenným pramenem poznání městské historie.
Taková změna si vyžádala řadu změn a stavebních úprav. Kromě jiného bylo vybudováno nové dvouramenné schodiště do pater, vystavěné náhradou za starší úzké, a změn doznalo i průčelí domu. Stavitel Jahl, který úpravy prováděl, zvýšil okna prvního patra a opatřil je štukovým rámováním s nadokenními římsami trojúhelníkového tvaru na volutových krakorcích opletených vavřínem a nadpraží ozdobil dekorativním ornamentem. Ostatní architektonické části si svůj vzhled podržely.
Poslední majitelkou domu z rodiny Kouteckých byla paní Johanna, která ho odkázala ke správě městu ve prospěch dobročinných účelů. Společnost pro národopis a ochranu památek v Plzni, jejíž byla paní Koutecká velkou příznivkyní, využila situace a požádala městskou radu o poskytnutí zadního domu pro potřeby muzea. Přední dům byl dosud plný nájemníků a zůstalo při tom ještě delší čas.
2. února 1931 rozhodla plzeňská městská rada o uvolnění místností pro Národopisné muzeum Plzeňska a v dalším roce byl dům nákladem stavitele Karla Krůty rekonstruován a spojen vnitřkem s domem Gerlachovským. Během rekonstrukce byly odkryty renesanční fresky v hlavní místnosti prvního patra průčelního domu, o kterých již před lety spekuloval Ladislav Lábek. Tématem jsou biblické výjevy a vyobrazení blahoslaveného Hroznaty, zakladatele ženského premonstrátského kláštera v Chotěšově.
„… ale zdá se mně, že jest v tom cosi hlubšího, ba tajemného, již osudem předurčeného, že dva staří mohykáni stojí zde v bratrském objetí, jako by jeden druhého podporoval a zabraňoval mu v pádu a zániku…“
Ladislav Lábek, 1950
Gerlachovský dům
Jeden z nejcennějších a nejmalebnějších plzeňských domů stojí poněkud stranou. Dřevěná ulice nebyla nikdy ničím jiným než jednou z vedlejších ulic. Na rozdíl od mnohých dalších ale nebyla slepá, neboť vedla k brance pro pěší, kudy se chodilo k Masným krámům. Rovněž umístění Prostřední nebo také Vackovy lázně na jejím konci tady způsobovalo docela živý provoz.
Již na první pohled je patrný složitý stavební vývoj domu, na němž se podíleli význační tvůrci. Starší, levá část domu s pozdně gotickým portálem je vlastně jediným zachovaným zbytkem domu, který stával na samém konci uliční fronty a za kterým byla už jen zahrada, sahající až k městské hradbě. Podle některých konstrukcí nalezených při rekonstrukci domu pro muzejní účely lze usuzovat na velmi starý původ, možná až ze samého počátku města. První písemné zmínky jsou ovšem až z poloviny 15. století, kdy dům zvaný Bartlovský údajně patřil osobním lékaři císaře Zikmunda Lucemburského panu Hanušovi. Pak nějakou dobu přecházel do majetku různých měšťanských rodin, až ho koupil v roce 1566 jeden z členů vlašské stavební kolonie Jan Merlian řečený Škarpalín. Zachoval torzo původního středověkého obydlí a důkladnou přestavbou z něj vytvořil výstavný renesanční dům se zdobným kamenným portálem. Jednoduchá vnitřní část s polokruhovým záklenkem nese v kartuši ve vrcholu iniciály stavitele i letopočet – J. M. 1575 – a je obklopena zčásti kanelovými pilastry na vysokých podstavcích s atributy hudby, lovu a boje. Hlavice pilastrů nesou stupňovitý architráv s vlysem vyplněným akantovým věncovím s dvojicí mytologických tvorů, kteří podle některých badatelů představují delfíny – mořské anděly zachránce jako náboženský symbol. Kompozice tzv. edikuly je završena klasickou římsou. Nástavec na portálu se lvem a dvěma putti doplnil až další majitel, Jan Kotorovský z Lvovan, poté, co Merlian získal větší dům v Pražské ulici (dnes U Salzmanů).
Podzim roku 1618 se stal domu osudným. Obléhání města trvalo dva těžké měsíce a neobešlo se bez škod, spravedlivě řečeno na obou stranách. Z té doby zřejmě pochází jedna z dodnes živých legend o bezhlavém Švédovi v Gerlachovském domě. Při dobývání města Plzně vojskem Petra Arnošta Mansfelda měl být prokopán úzký tunel pod městskými hradbami a tudy se protáhl jakýsi voják až do sklepa. Sotva z něj nešťastník vystrčil hlavu, byl o ni připraven.
21. listopadu 1618 byla Plzeň dobyta a celé ústí ulice, včetně pěkného Gerlachovského domu s malovanými stropy a „po vlašském způsobu“ vystavěnou nádvorní lodžií, bylo značně poškozeno. Dům pak na velmi dlouhou dobu zůstal jen při nejnutnějších opravách, aby posléze zpustl a stal se neobývaným. Nelišil se tak od mnoha jiných domů ve městě, které třicetiletá válka značně ochudila a zbědovala a jejichž vydržováním cizího vojska ožebračení majitelé neměli dlouho prostředky na nápravu.
Jakýsi první pokus dům zachránit se odehrál až v roce 1682, kdy ho zakoupilo město. Tou dobou už se začalo všem dařit lépe a do města znovu přicházeli stavitelé z jihu a mezi nimi i Jakub Auguston mladší, který dorazil za svým strýcem stejného jména. Dům od města koupil a přestavěl v posledních letech 17. století (v chodbě domu bylo nalezeno vročení 1698). Nad gotickým portálem vystavěl Auguston světničku a nad patro nejstarší části otevřenou terasu s kuželkovým zábradlím. Renesanční fasádu završil barokním štítem a obohatil štukovými rámy s malbami ve středu průčelí a mělkými reliéfy na parapetech oken v prvním patře. Ty na rozdíl od maleb nesou světské motivy. Uvnitř vybudoval nové stropy a ozdobil je štukaturami.
Až 19. století proměnilo dům jedné rodiny na dům nájemný pro více rodin. Stejně tak až tehdy byl po zboření hradeb zvýšen sklon ulice, aby splynula s terénem okružních sadů. Proto se také portály, původně vjezdové, ocitly nad chodníkem a byly jim proto předloženy schody.
Je tak trochu ironií osudu, že nakonec dům dostal jméno po majiteli, který ho ani nestavěl, ani nezvelebil, prostě se do něj jen přiženil. Byl to Josef Gerlach, o kterém Ladislav Lábek píše jako o velmi zajímavé osobě, která byla kaligrafem, hudebním skladatelem, zpěvákem, zručným klavíristou i tanečním mistrem a vůbec dlouhá léta duší společenského života obrozenecké Plzně. Jeho domácí koncerty a taneční zábavy navštěvoval i mladý Bedřich Smetana a není vyloučeno, že ve zdejší společnosti prvně zazněly jeho polky či některé jeho drobné skladby.
Počátkem 20. století se ocitl Gerlachovský dům opět v neblahém stavu. Zásluhou Kroužku přátel starožitností byl dům zachráněn, v letech 1912–1913 restaurován a využit pro Národopisné muzeum.
Malý dvůr
Za portálem, který není po spojení s domem Chotěšovským v roce 1927 užíván jako běžný vstup, prochází průjezd, resp. chodba, ústící do malého dvora. Jeho prostor je sevřený mezi dvorním štítem průčelního domu, dlouhou podélnou stěnou domu Chotěšovského a dvěma křídly patrového dvorního křídla. Ta obě byla hospodářského charakteru a původně pouze přízemní, to příčné bývalo stájí. V jejich koutě po nástavbě patra vyrostlo jednoramenné schodiště, jehož podesta je na jedné straně vetknutá do stěny a na druhém konci podporovaná velkým profilovaným krakorcem. Pod podestou je mírným segmentem klenutá chodba propojující oba dvory. Zvláštní půvab dvoru dlážděnému oblázky neboli kočičími hlavami dodávají kamenné prvky v kontrastu se sněhobíle omítnutými hladkými stěnami. Jsou to kamenná ostění většiny otvorů, římsy či jejich zbytky a především kamenné zábradlí zmíněného schodiště ve formě hranolové římsy s dvojitým lištováním. Drobná barokní štukatura pod oknem patra příčného křídla pak připomíná štukatérský um Jakuba Augustona.
Velký dvůr
Je dnes volným prostranstvím bez ohrazení vůči dvoru sousedního domu Dřevěná 6, který dnes zahrnuje i plochu bývalé příhradební uličky. Další vstup do dvora je ve východní stěně domu po krátkém vyrovnávacím schodišti, které je opatřeno uměleckým kovaným zábradlím s úžasnými koncovými hroty v podobě rozvíjejícího se květu. Vedle schodů je ve stěně osazena kamenná deska. Podél stěny podpírané širokým kamenným opěrákem je uloženo několik kamenných prvků – jakési malé lapidárium, Ladislav Lábek píše zejména o kamenném orlu ze zbořené solnice. Jedna ze starých fotografií tu zaznamenala i další exponát – dřevěnou zvoničku.
