Komunistické kanceláře vystřídaly učebny nové univerzity
Soubor původně činžovních domů leží již za bývalými hradbami města. Na historických mapách první poloviny 19. století lze sledovat pozvolný začátek zdejšího stavebního ruchu. Tam, kde jsou v roce 1821 v půvabné grafice zachyceny jenom zahrady plzeňských měšťanů a „paradeplatz“ plzeňské vojenské posádky, se už kolem roku 1840 objevuje zárodek budoucí fronty domů. Roku 1844 byl vystavěn Kamerál (dům vlevo od Měšťanské besedy) a roku 1860 dům na rohu sadů a dnešní Jungmannovy ulice. Na mapě z roku 1864 jsou už všechny zdejší pozemky zastavěny.
Dvoupatrový objekt nese podle některých teorií znaky architektury významného stavitele druhé poloviny 19. století Martina Stelzera, jehož autorství dalších budov v okolí je nesporné. Průčelí jsou dělena kordonovými římsami spíše jednoduché profilace, římsa korunní je vysazená na bohatě zdobených konzolách, mezi ně jsou vloženy medailony s rozetami. Okna mají olištované šambrány.
Ač byl dům původně bytový, zakrátko se v něm usadila pošta, nejprve soukromá, později státní a nakonec tu sídlila banka. Právě jí lze přičíst vybudování rohového vstupu lemovaného kanelovými pilastry a jednoduchým portálem, který v naznačeném klenáku nese písmena ČPB, což lze číst jako Česká průmyslová banka. Bankovní provoz posléze vystřídala lékárna, jíž takový vstupní prostor jistě slušel až do sedmdesátých let 20. století, kdy celý soubor domů byl upravován jako kanceláře okresních výborů Komunistické strany Československa Plzeň-jih a Plzeň-sever. Rekonstrukce byla zevrubná, přesto se z původních prvků interiérů zachovaly zbytky částí zábradlí na schodištích.
Zmíněné výbory zde sídlily až do roku 1990, kdy se objekt stal majetkem nově založené Západočeské univerzity, a došlo k posledním stavebním úpravám. Důležitou součástí budov byla také univerzitní galerie se samostatným vstupem ze zkoseného nároží. Od roku 2011 nesla jméno významného plzeňského rodáka, grafika, designéra i avantgardního umělce a malíře Ladislava Sutnara. Dnes prostory slouží jako literární kavárna.
Téměř čtvercový dvůr uzavřený křídly vlastního i sousedních domů dostal zahradní úpravu s lavičkami a slouží jako odpočinkový. Skrývá se v něm poněkud tajuplná socha od plzeňského výtvarníka Tomáše Kůse, vyrobená ze svařovaného železného šrotu, umístěná zde v devadesátých letech 20. století v rámci některého ze sochařských sympozií. Za několik desetiletí se zcela sžila s břečťanovým keřem, který jako by soše vtiskl další významy a nutí k přemýšlení o společných průsečících lidské společnosti, industriálních produktů a živé přírody.
Dvoupatrový objekt nese podle některých teorií znaky architektury významného stavitele druhé poloviny 19. století Martina Stelzera, jehož autorství dalších budov v okolí je nesporné. Průčelí jsou dělena kordonovými římsami spíše jednoduché profilace, římsa korunní je vysazená na bohatě zdobených konzolách, mezi ně jsou vloženy medailony s rozetami. Okna mají olištované šambrány.
Ač byl dům původně bytový, zakrátko se v něm usadila pošta, nejprve soukromá, později státní a nakonec tu sídlila banka. Právě jí lze přičíst vybudování rohového vstupu lemovaného kanelovými pilastry a jednoduchým portálem, který v naznačeném klenáku nese písmena ČPB, což lze číst jako Česká průmyslová banka. Bankovní provoz posléze vystřídala lékárna, jíž takový vstupní prostor jistě slušel až do sedmdesátých let 20. století, kdy celý soubor domů byl upravován jako kanceláře okresních výborů Komunistické strany Československa Plzeň-jih a Plzeň-sever. Rekonstrukce byla zevrubná, přesto se z původních prvků interiérů zachovaly zbytky částí zábradlí na schodištích.
Zmíněné výbory zde sídlily až do roku 1990, kdy se objekt stal majetkem nově založené Západočeské univerzity, a došlo k posledním stavebním úpravám. Důležitou součástí budov byla také univerzitní galerie se samostatným vstupem ze zkoseného nároží. Od roku 2011 nesla jméno významného plzeňského rodáka, grafika, designéra i avantgardního umělce a malíře Ladislava Sutnara. Dnes prostory slouží jako literární kavárna.
Téměř čtvercový dvůr uzavřený křídly vlastního i sousedních domů dostal zahradní úpravu s lavičkami a slouží jako odpočinkový. Skrývá se v něm poněkud tajuplná socha od plzeňského výtvarníka Tomáše Kůse, vyrobená ze svařovaného železného šrotu, umístěná zde v devadesátých letech 20. století v rámci některého ze sochařských sympozií. Za několik desetiletí se zcela sžila s břečťanovým keřem, který jako by soše vtiskl další významy a nutí k přemýšlení o společných průsečících lidské společnosti, industriálních produktů a živé přírody.
