V rajském dvoře františkánského kláštera rostly květiny i běhaly slepice
V jihovýchodním cípu historického jádra byl téměř současně se založením města stavěn k městským hradbám přilehlý kostel Nanebevzetí Panny Marie a po jeho jižní straně minoritský klášter. Novodobými archeologickými průzkumy byla potvrzena existence ještě staršího osídlení tohoto místa na terase nad brodem přes řeku Radbuzu. Žilo se tady už v poslední čtvrtině 13. století, ještě za vlády Přemysla Otakara II., před výstavbou města.
První přímá zpráva o klášteru pochází z května 1336, kdy byl zaznamenán odkaz měšťana Pavla. K dokončení stavby kostela došlo kolem roku 1350. Věž kostela byla dostavěna až v polovině 16. století, a to díky velkorysému odkazu manželky tehdejšího purkmistra Matouše Hauffa, paní Anny, na což odkazuje deska s monogramy obou donátorů, zasazená v kamenném těle věže. Byla však podstatně nižší, neb regule řádu nedovolovaly převýšení kláštera střechou kostela. V letech 1360–1380 byly vystavěny ambity a k jejich východnímu křídlu, které je stavebně nejstarší částí konventu, byly připojeny kapitulní síň a kaple sv. Barbory, což je spojení poměrně neobvyklé. Tři lomené portály vedou do skvostu středověké evropské architektury – do čtvercové síně se středním osmibokým sloupem, nad nímž se zvedá hvězdicová klenba o osmi polích. Prostor síně je ukončen připojeným malým trojbokým kněžištěm.
Křížová chodba je zaklenutá v každé ze čtyř stran šesti křížovými klenbami a lze v nich vidět několik kamenných reliéfních náhrobních desek a kamennou kazatelnu z roku 1543. Z křídel ambitu je stavebně nejzajímavější křídlo východní, kde žebra nezabíhají do zdi, jak je tomu u ostatních částí, ale sklánějí se po stěně až k zemi. Prostor je využíván pro působivou expozici diecézního muzea se sbírkami gotické, renesanční a barokní plastiky, malířství a řezbářského umění. Ambit s lomenými okny obklopuje čtvercový rajský dvůr se studnou uprostřed, přístupný sedlovým portálem ze západního křídla.
V roce 1460 papež Pius II. nařídil, aby minoritský klášter byl odevzdán františkánům, což následně potvrdil i český král Jiří z Poděbrad a ustavil město správcem klášterních statků. Tehdy také přišla první velká obnova klášterních budov poškozených husitským obléháním a souvisejícím požárem. Kaple byla vybavena novou klenbou, celý interiér byl opatřen nástěnnými malbami. Severní stěna je věnována scéně zmrtvýchvstání Krista s Pannou Marií a panenskými světicemi Kateřinou a Barborou (klečící postava u nohou Mariiných je plzeňská měšťanka Anna Černínová, donátorka výzdoby). Ve dvaceti třech polích jsou znázorněny scény ze života a umučení světice, z klenebních pásů shlížejí proroci a muzicírující andělé obklopení atributy světců.
Na počátku 20. století ke všem těmto malbám přibylo jedno z prvních zobrazení města Plzně ze zbořeného dominikánského kláštera ve Veleslavínově ulici, které po odborném sejmutí a přenesení nalezlo nové důstojné místo v jižní stěně kaple.
Poloha kláštera byla neblahou okolností při dalším válečném konfliktu, kdy se znovu stal nevinnou obětí. Více než tisíc dělostřeleckých koulí bylo vypáleno na počátku třicetileté války stavovskými vojsky při obléhání v roce 1618. Po dobytí města byl nějakou dobu poničený klášter používán ke světským účelům. Po skončení oprav musel být v roce 1636 kostel znovu vysvěcen. V roce 1676 pak byla do dnešní podoby upravena věž.
Následná barokní přestavba proběhla ve třech etapách. Za nejdůležitější z nich je pokládán počátek třetí z nich, vedené v letech 1720–1723 Jakubem Augustonem. Tehdy bylo přebudováno celé západní křídlo konventu i se vstupní částí kostela, a tak vzniklo průčelí, dnes pro klášter charakteristické. Roku 1740 bylo vystavěno křídlo noviciátu a stavební vývoj kláštera byl tak v podstatě ukončen. Josefínské reformy v roce 1786 postihly klášter dominikánský, který byl rozpuštěn, františkánského kláštera se nedotkly, neboť poskytoval bohoslužby německy mluvícímu obyvatelstvu.
Na počátku druhé poloviny 19. století provedlo město na obecní útraty stavbu nové ohradní zdi klášterního areálu do Františkánské ulice. Koňské stáje a nové kolny byly se zdí spojené tak, aby se docílilo prodloužení a narovnání ulice. (Nestála tehdy ještě ani spořitelna, ani muzeum, na ty si musela Plzeň ještě pár roků počkat.) Františkáni ke zdi ještě přistavěli čtyři přízemní krámy, které existovaly až do devadesátých let 20. století (prodávala se tady třeba jízdní kola Favorit). Novorománská zeď měla do Františkánské ulice dvě brány opatřené výklenky, do kterých za peníze z dobrovolných příspěvků obyvatelstva zhotovil plzeňský sochař Ludvík Wildt čtyři sochy světců: Františka a Antonína u vstupu do kostela a Václava a Jana Nepomuckého u druhého vstupu do kláštera. Tato druhá brána byla později zrušena. Kameník Eduard Svidenský daroval dva kamenné kříže na vrcholky bran a lakýrník Bedřich Ženíšek je zcela bezplatně pozlatil. Ze sbírky bylo utraceno 509 zlatých a zbylé peníze byly klášteru předány k jinému účelu. V roce 1862 byla otevřená chodba ke kostelu vydlážděna drobným kamením a věž byla pokryta břidlicí. Z jedné třetiny pokryl náklady výbor právovárečného měšťanstva, zbytek město.
Novorománská brána byla nahrazena dnešní branou v roce 1925, světci si vyměnili místa a obchody tady zůstaly až do úpravy podle projektu architekta Jana Soukupa v roce 1988. Jakmile obchody zmizely, objevil se veřejnosti v prostoru dvora vlevo od brány malý drobný objekt, vzniklý pravděpodobně při prvním vystavění ohradní zdi. Na mapě tzv. stabilního katastru z roku 1839 totiž zakreslen není. Pravděpodobně sloužil nějaké hospodářské funkci, mezi válkami byl obydlím řeholnic, které se staraly o kostel a zajišťovaly některé další služby klášteru. Po násilném zrušení kláštera v roce 1950 se objekt, přezdívaný Domeček, stal skladištěm a pak zřejmě pro svou „zastrčenost“ prodejnou devocionálií. V devadesátých letech byl jeden čas provizorně charitní ubytovnou, pak křesťanským knihkupectvím a v současné době se po celkové rekonstrukci stal domovem Otce biskupa.
Před ním v travnaté ploše našly svůj nový domov sochy svatých Františka a Antonína, do této doby odpočívající a téměř zapomenuté bezmála sto let na zadní části pozemku. Zde se mezi severní stěnou kostela a zadními trakty domů ve Zbrojnické ulici rozkládal až do josefínských reforem hřbitov. Nejzazší část sahá až do prostoru bývalých hradeb, kde v souvislosti s výstavbou muzea byla podle návrhu Josefa Škorpila vytvořena mezi muzeem a hotelem Continental historizující romantická hradba s baštami. Neměla však dlouhého trvání. Byla poškozena za druhé světové války, kdy jedna z bomb zasáhla hotel, a protože nebyla uznána za dostatečně pamětihodnou, byla v padesátých letech 20. století odstraněna. A tak dlouhá léta hyzdil celý ten úžasný prostor mezi závěrem gotického chrámu a kvetoucími sady rezavý plech. Dnešní hradba s vjezdem do dvora situaci zachránila až po dalších padesáti letech.
První přímá zpráva o klášteru pochází z května 1336, kdy byl zaznamenán odkaz měšťana Pavla. K dokončení stavby kostela došlo kolem roku 1350. Věž kostela byla dostavěna až v polovině 16. století, a to díky velkorysému odkazu manželky tehdejšího purkmistra Matouše Hauffa, paní Anny, na což odkazuje deska s monogramy obou donátorů, zasazená v kamenném těle věže. Byla však podstatně nižší, neb regule řádu nedovolovaly převýšení kláštera střechou kostela. V letech 1360–1380 byly vystavěny ambity a k jejich východnímu křídlu, které je stavebně nejstarší částí konventu, byly připojeny kapitulní síň a kaple sv. Barbory, což je spojení poměrně neobvyklé. Tři lomené portály vedou do skvostu středověké evropské architektury – do čtvercové síně se středním osmibokým sloupem, nad nímž se zvedá hvězdicová klenba o osmi polích. Prostor síně je ukončen připojeným malým trojbokým kněžištěm.
Křížová chodba je zaklenutá v každé ze čtyř stran šesti křížovými klenbami a lze v nich vidět několik kamenných reliéfních náhrobních desek a kamennou kazatelnu z roku 1543. Z křídel ambitu je stavebně nejzajímavější křídlo východní, kde žebra nezabíhají do zdi, jak je tomu u ostatních částí, ale sklánějí se po stěně až k zemi. Prostor je využíván pro působivou expozici diecézního muzea se sbírkami gotické, renesanční a barokní plastiky, malířství a řezbářského umění. Ambit s lomenými okny obklopuje čtvercový rajský dvůr se studnou uprostřed, přístupný sedlovým portálem ze západního křídla.
V roce 1460 papež Pius II. nařídil, aby minoritský klášter byl odevzdán františkánům, což následně potvrdil i český král Jiří z Poděbrad a ustavil město správcem klášterních statků. Tehdy také přišla první velká obnova klášterních budov poškozených husitským obléháním a souvisejícím požárem. Kaple byla vybavena novou klenbou, celý interiér byl opatřen nástěnnými malbami. Severní stěna je věnována scéně zmrtvýchvstání Krista s Pannou Marií a panenskými světicemi Kateřinou a Barborou (klečící postava u nohou Mariiných je plzeňská měšťanka Anna Černínová, donátorka výzdoby). Ve dvaceti třech polích jsou znázorněny scény ze života a umučení světice, z klenebních pásů shlížejí proroci a muzicírující andělé obklopení atributy světců.
Na počátku 20. století ke všem těmto malbám přibylo jedno z prvních zobrazení města Plzně ze zbořeného dominikánského kláštera ve Veleslavínově ulici, které po odborném sejmutí a přenesení nalezlo nové důstojné místo v jižní stěně kaple.
Poloha kláštera byla neblahou okolností při dalším válečném konfliktu, kdy se znovu stal nevinnou obětí. Více než tisíc dělostřeleckých koulí bylo vypáleno na počátku třicetileté války stavovskými vojsky při obléhání v roce 1618. Po dobytí města byl nějakou dobu poničený klášter používán ke světským účelům. Po skončení oprav musel být v roce 1636 kostel znovu vysvěcen. V roce 1676 pak byla do dnešní podoby upravena věž.
Následná barokní přestavba proběhla ve třech etapách. Za nejdůležitější z nich je pokládán počátek třetí z nich, vedené v letech 1720–1723 Jakubem Augustonem. Tehdy bylo přebudováno celé západní křídlo konventu i se vstupní částí kostela, a tak vzniklo průčelí, dnes pro klášter charakteristické. Roku 1740 bylo vystavěno křídlo noviciátu a stavební vývoj kláštera byl tak v podstatě ukončen. Josefínské reformy v roce 1786 postihly klášter dominikánský, který byl rozpuštěn, františkánského kláštera se nedotkly, neboť poskytoval bohoslužby německy mluvícímu obyvatelstvu.
Na počátku druhé poloviny 19. století provedlo město na obecní útraty stavbu nové ohradní zdi klášterního areálu do Františkánské ulice. Koňské stáje a nové kolny byly se zdí spojené tak, aby se docílilo prodloužení a narovnání ulice. (Nestála tehdy ještě ani spořitelna, ani muzeum, na ty si musela Plzeň ještě pár roků počkat.) Františkáni ke zdi ještě přistavěli čtyři přízemní krámy, které existovaly až do devadesátých let 20. století (prodávala se tady třeba jízdní kola Favorit). Novorománská zeď měla do Františkánské ulice dvě brány opatřené výklenky, do kterých za peníze z dobrovolných příspěvků obyvatelstva zhotovil plzeňský sochař Ludvík Wildt čtyři sochy světců: Františka a Antonína u vstupu do kostela a Václava a Jana Nepomuckého u druhého vstupu do kláštera. Tato druhá brána byla později zrušena. Kameník Eduard Svidenský daroval dva kamenné kříže na vrcholky bran a lakýrník Bedřich Ženíšek je zcela bezplatně pozlatil. Ze sbírky bylo utraceno 509 zlatých a zbylé peníze byly klášteru předány k jinému účelu. V roce 1862 byla otevřená chodba ke kostelu vydlážděna drobným kamením a věž byla pokryta břidlicí. Z jedné třetiny pokryl náklady výbor právovárečného měšťanstva, zbytek město.
Novorománská brána byla nahrazena dnešní branou v roce 1925, světci si vyměnili místa a obchody tady zůstaly až do úpravy podle projektu architekta Jana Soukupa v roce 1988. Jakmile obchody zmizely, objevil se veřejnosti v prostoru dvora vlevo od brány malý drobný objekt, vzniklý pravděpodobně při prvním vystavění ohradní zdi. Na mapě tzv. stabilního katastru z roku 1839 totiž zakreslen není. Pravděpodobně sloužil nějaké hospodářské funkci, mezi válkami byl obydlím řeholnic, které se staraly o kostel a zajišťovaly některé další služby klášteru. Po násilném zrušení kláštera v roce 1950 se objekt, přezdívaný Domeček, stal skladištěm a pak zřejmě pro svou „zastrčenost“ prodejnou devocionálií. V devadesátých letech byl jeden čas provizorně charitní ubytovnou, pak křesťanským knihkupectvím a v současné době se po celkové rekonstrukci stal domovem Otce biskupa.
Před ním v travnaté ploše našly svůj nový domov sochy svatých Františka a Antonína, do této doby odpočívající a téměř zapomenuté bezmála sto let na zadní části pozemku. Zde se mezi severní stěnou kostela a zadními trakty domů ve Zbrojnické ulici rozkládal až do josefínských reforem hřbitov. Nejzazší část sahá až do prostoru bývalých hradeb, kde v souvislosti s výstavbou muzea byla podle návrhu Josefa Škorpila vytvořena mezi muzeem a hotelem Continental historizující romantická hradba s baštami. Neměla však dlouhého trvání. Byla poškozena za druhé světové války, kdy jedna z bomb zasáhla hotel, a protože nebyla uznána za dostatečně pamětihodnou, byla v padesátých letech 20. století odstraněna. A tak dlouhá léta hyzdil celý ten úžasný prostor mezi závěrem gotického chrámu a kvetoucími sady rezavý plech. Dnešní hradba s vjezdem do dvora situaci zachránila až po dalších padesáti letech.
