Soubor domů na rohu Sedláčkovy a Veleslavínovy ulice
Severozápadní kout dnešního historického jádra Plzně nebýval v dávné historii zrovna reprezentativní adresou. Nejprve tu vyrostlo středověké židovské město, které po vypovězení jeho obyvatel z Plzně na počátku 16. století vystřídala zástavba menších domů smíchaná s různými účelovými stavbami – byl tu zřízen obecní dvůr, postavili tu i městskou sýpku, která také sloužila jako zbrojnice, o něco později sem umístili i solnici a byl tu i katův dům. Více i méně šťastná stavební činnost po zboření hradeb postihla tento kout snad nejcitelněji z celého města. Jediným na první pohled viditelným svědkem předindustriálního období rozvoje města je tu soubor pěti jednopatrových domů rekonstruovaných v šedesátých letech 20. století pro účely vysokého školství.
Sedláčkova 40 / Veleslavínova 31
Nejvýraznější z nich je rohový dům s mansardovou střechou a dvěma řadami menších valbových vikýřů, s masivním zděným pilířem v nároží, který nad kordonovou římsou pokračuje v omítce bosovaným armováním. Do ulice Veleslavínovy vystupuje střední rizalit v šířce dvou okenních os, podobně bosovaný, nad ním za korunovou římsou je ve střeše posazen větší vikýř s malými křídly pod segmentově vzdutou římsou. Hlavní domovní vstup ze Sedláčkovy ulice má kamenný bosovaný portál s půlkruhovým záklenkem – takový se v plzeňské renesanci objevoval poměrně často. Tento má na vrcholku zavíjenou kartuš, v jejímž oválném zrcadle je vedle monogramu K. E. i kovářský znak, hvězda a podkova. V obou vedlejších kamenech je pak dělené datum – rok 1629. Umístění kovárny právě zde bylo namístě, neboť kovářství bylo považováno za nečisté řemeslo a ve společenském žebříčku kováři nestáli příliš vysoko. Přesto nepatřili k nejchudším vrstvám a byli spíše vyhledávanými řemeslníky.
V podstatě renesanční dům vznikl rozsáhlou přestavbou staršího gotického objektu někdy v první polovině 17. století. Jemu náležely rozsáhlé dvoupatrové sklepy pod domem a částečně i pod oběma ulicemi. Velikost a výstavnost domu (celkem deset okenních os – tři a sedm) oproti ostatním jsou jistě důvodem, proč právě k tomuto domu se váže hned několik pověstí, třeba ta o nešťastné lásce mladého vlašského kominíka ke krásné dceři vlivného a velmi bohatého měšťana. Dobře to nedopadlo. Ona musela do kláštera, kde byla vystavena tak krutému zacházení, až zešílela, a on musel na vojnu. Když se po letech vrátil, náhodně ji v klášteře díky svému řemeslu našel, ovšem bylo už pozdě. Odvedl ji k rodičům, aby se o nebohou postarali, a z města zmizel. Další pověsti mluví o velkém pokladu ukrytém při Mansfeldově obléhání v zatopeném sklepení, o kterém se hojně spekulovalo, či o tajné chodbě, která prý tudy vedla od dominikánského kláštera až daleko za Mži.
Veleslavínova 29
Mansardová střecha tohoto zajímavého domu jako by připomínala, že dům býval součástí toho velkého, nárožního. Jeho původ je však až barokní, vikýře jsou jiného typu – volská oka – a okapová římsa má mnohem jednodušší profil. Přestože byl úředně oddělený, dokonce dostal vlastní popisné číslo, nestal se zcela samostatným a zůstal vnitřně propojený. Do ulice se obrací průčelím dvěma okny v patře a původním plochým portálem, který je upraven jako okno s nízkým parapetem. Nad výrazným klenákem je prolomené oválné okénko. Za portálem je velká místnost zaklenutá valenou klenbou s pětibokými výsečemi – jde o bývalou kovárnu a k ní patří zkazka o tom, jak prý chasník, který zde u kováře sloužil, každou sobotu před prací třikrát udeřil kladivem o holou kovadlinu, aby tak ukoval na celý týden „čerta“, který by jim jinak kazil práci.
Veleslavínova 27
Do souboru patří ještě další řadový dům z druhé poloviny 16. století, se západním dvorním křídlem s pavlačí na západní straně, které se táhne až k jižní hranici hluboké parcely. Je o něco nižší a jeho střecha je sedlová s menším sklonem. Nejzajímavější na něm je renesanční portál ze skupiny tzv. archivoltových portálů, jaký má třeba Národopisné muzeum. Jde nesporně o dílo italského kameníka. Vrchol zdobí okřídlená hlavička andílka, cvikly a stojky vrtulové růžice.
Sedláčkova 38
Sousedem nárožního domu v Sedláčkově ulici je patrový dům pod sedlovou střechou s dvěma řadami vikýřů typu volské oko. Nad mírně profilovanou římsou je vikýř se vzdutými boky, bez dalšího architektonického členění. Dům stojí nad středověkými sklepy, které zasahují až pod ulici a je v nich dochován soubor gotických portálků. Ač má dům stopy starších konstrukcí nalezených při rekonstrukci ve zdivu přízemí, je v podstatě renesanční, s čitelnými barokními zásahy. Vstup do domu a zároveň dnešní hlavní vchod do univerzitní budovy je opatřen půlkruhově zaklenutým portálem s plochým ostěním. Za ním vede klenutý průjezd, ze kterého je přístupný jak suterén užívaný jako společenský prostor, tak i místnosti v patře a samozřejmě i dvůr.
Sedláčkova 36
Výčet propojených domů se uzavírá objektem nejmenším ve frontě Sedláčkovy ulice. Je to úzký štítový dům se dvěma sdruženými okny spočívajícími na společné podokenní římse nad domovním vstupem v ose přízemí. Všechny otvory jsou opatřeny plochou šambránou s „ušima“, lemovanou obíhající lištou. Průčelí ukončuje hranolová římsa krytá taškami a nad ní trojúhelníkový tympanon a volutový štít se dvěma okénky a římsou, na které sedí malý půlkruhový štítek.
Dům se zdvihá nad gotickým sklepem a jako typické obydlí drobných řemeslníků v chudší části města prošel řadou drobnějších přestaveb a úprav, až dostal dnešní docela malebný vzhled. I v něm se dělo něco nevysvětlitelného, co zaznamenaly plzeňské pověsti – zjevovala se tu prý bledá, vyhublá jeptiška.
Propojení všech pěti domů nezůstalo jen záležitostí vnitřních dispozic. Dalo také vzniknout poměrně velikému protáhlému nádvoří, kde na jižním konci před vysokou zděnou hradbou stojí nízké kamenné pódium. Keramické panó z velkých dlaždic z červené hlíny na stěně nad ním je dílem sochaře Zdeňka Jílka „Studentský život“, vytvořeným právě pro toto místo. Atributy postav patří oborům, které na pedagogické fakultě vyučovaly četné osobnosti plzeňského vědeckého, výtvarného i hudebního života.
Dlažba se širokými stupni vyrovnává s rozdílnými úrovněmi dříve samostatných dvorů a do jisté míry tak drží historickou stopu všech původních dvorků. Stejně tak činí i dřevěné pavlače obíhající po obvodu dvorní trakty a křídla. Jejich zábradlí z vyřezávaných plochých kuželek je replikou tvaru z první poloviny 19. století, který se v domě čp. 268 nacházel ještě v době, kdy na počátku šedesátých let 20. století vznikal seznam nemovitých kulturních památek. Dostatečná plocha i jistá uzavřenost nádvoří dovolily už v prvních ročnících festivalu Plzeňské dvorky přivést sem hudbu a tanec, zvláště swingový.
Sedláčkova 40 / Veleslavínova 31
Nejvýraznější z nich je rohový dům s mansardovou střechou a dvěma řadami menších valbových vikýřů, s masivním zděným pilířem v nároží, který nad kordonovou římsou pokračuje v omítce bosovaným armováním. Do ulice Veleslavínovy vystupuje střední rizalit v šířce dvou okenních os, podobně bosovaný, nad ním za korunovou římsou je ve střeše posazen větší vikýř s malými křídly pod segmentově vzdutou římsou. Hlavní domovní vstup ze Sedláčkovy ulice má kamenný bosovaný portál s půlkruhovým záklenkem – takový se v plzeňské renesanci objevoval poměrně často. Tento má na vrcholku zavíjenou kartuš, v jejímž oválném zrcadle je vedle monogramu K. E. i kovářský znak, hvězda a podkova. V obou vedlejších kamenech je pak dělené datum – rok 1629. Umístění kovárny právě zde bylo namístě, neboť kovářství bylo považováno za nečisté řemeslo a ve společenském žebříčku kováři nestáli příliš vysoko. Přesto nepatřili k nejchudším vrstvám a byli spíše vyhledávanými řemeslníky.
V podstatě renesanční dům vznikl rozsáhlou přestavbou staršího gotického objektu někdy v první polovině 17. století. Jemu náležely rozsáhlé dvoupatrové sklepy pod domem a částečně i pod oběma ulicemi. Velikost a výstavnost domu (celkem deset okenních os – tři a sedm) oproti ostatním jsou jistě důvodem, proč právě k tomuto domu se váže hned několik pověstí, třeba ta o nešťastné lásce mladého vlašského kominíka ke krásné dceři vlivného a velmi bohatého měšťana. Dobře to nedopadlo. Ona musela do kláštera, kde byla vystavena tak krutému zacházení, až zešílela, a on musel na vojnu. Když se po letech vrátil, náhodně ji v klášteře díky svému řemeslu našel, ovšem bylo už pozdě. Odvedl ji k rodičům, aby se o nebohou postarali, a z města zmizel. Další pověsti mluví o velkém pokladu ukrytém při Mansfeldově obléhání v zatopeném sklepení, o kterém se hojně spekulovalo, či o tajné chodbě, která prý tudy vedla od dominikánského kláštera až daleko za Mži.
Veleslavínova 29
Mansardová střecha tohoto zajímavého domu jako by připomínala, že dům býval součástí toho velkého, nárožního. Jeho původ je však až barokní, vikýře jsou jiného typu – volská oka – a okapová římsa má mnohem jednodušší profil. Přestože byl úředně oddělený, dokonce dostal vlastní popisné číslo, nestal se zcela samostatným a zůstal vnitřně propojený. Do ulice se obrací průčelím dvěma okny v patře a původním plochým portálem, který je upraven jako okno s nízkým parapetem. Nad výrazným klenákem je prolomené oválné okénko. Za portálem je velká místnost zaklenutá valenou klenbou s pětibokými výsečemi – jde o bývalou kovárnu a k ní patří zkazka o tom, jak prý chasník, který zde u kováře sloužil, každou sobotu před prací třikrát udeřil kladivem o holou kovadlinu, aby tak ukoval na celý týden „čerta“, který by jim jinak kazil práci.
Veleslavínova 27
Do souboru patří ještě další řadový dům z druhé poloviny 16. století, se západním dvorním křídlem s pavlačí na západní straně, které se táhne až k jižní hranici hluboké parcely. Je o něco nižší a jeho střecha je sedlová s menším sklonem. Nejzajímavější na něm je renesanční portál ze skupiny tzv. archivoltových portálů, jaký má třeba Národopisné muzeum. Jde nesporně o dílo italského kameníka. Vrchol zdobí okřídlená hlavička andílka, cvikly a stojky vrtulové růžice.
Sedláčkova 38
Sousedem nárožního domu v Sedláčkově ulici je patrový dům pod sedlovou střechou s dvěma řadami vikýřů typu volské oko. Nad mírně profilovanou římsou je vikýř se vzdutými boky, bez dalšího architektonického členění. Dům stojí nad středověkými sklepy, které zasahují až pod ulici a je v nich dochován soubor gotických portálků. Ač má dům stopy starších konstrukcí nalezených při rekonstrukci ve zdivu přízemí, je v podstatě renesanční, s čitelnými barokními zásahy. Vstup do domu a zároveň dnešní hlavní vchod do univerzitní budovy je opatřen půlkruhově zaklenutým portálem s plochým ostěním. Za ním vede klenutý průjezd, ze kterého je přístupný jak suterén užívaný jako společenský prostor, tak i místnosti v patře a samozřejmě i dvůr.
Sedláčkova 36
Výčet propojených domů se uzavírá objektem nejmenším ve frontě Sedláčkovy ulice. Je to úzký štítový dům se dvěma sdruženými okny spočívajícími na společné podokenní římse nad domovním vstupem v ose přízemí. Všechny otvory jsou opatřeny plochou šambránou s „ušima“, lemovanou obíhající lištou. Průčelí ukončuje hranolová římsa krytá taškami a nad ní trojúhelníkový tympanon a volutový štít se dvěma okénky a římsou, na které sedí malý půlkruhový štítek.
Dům se zdvihá nad gotickým sklepem a jako typické obydlí drobných řemeslníků v chudší části města prošel řadou drobnějších přestaveb a úprav, až dostal dnešní docela malebný vzhled. I v něm se dělo něco nevysvětlitelného, co zaznamenaly plzeňské pověsti – zjevovala se tu prý bledá, vyhublá jeptiška.
Propojení všech pěti domů nezůstalo jen záležitostí vnitřních dispozic. Dalo také vzniknout poměrně velikému protáhlému nádvoří, kde na jižním konci před vysokou zděnou hradbou stojí nízké kamenné pódium. Keramické panó z velkých dlaždic z červené hlíny na stěně nad ním je dílem sochaře Zdeňka Jílka „Studentský život“, vytvořeným právě pro toto místo. Atributy postav patří oborům, které na pedagogické fakultě vyučovaly četné osobnosti plzeňského vědeckého, výtvarného i hudebního života.
Dlažba se širokými stupni vyrovnává s rozdílnými úrovněmi dříve samostatných dvorů a do jisté míry tak drží historickou stopu všech původních dvorků. Stejně tak činí i dřevěné pavlače obíhající po obvodu dvorní trakty a křídla. Jejich zábradlí z vyřezávaných plochých kuželek je replikou tvaru z první poloviny 19. století, který se v domě čp. 268 nacházel ještě v době, kdy na počátku šedesátých let 20. století vznikal seznam nemovitých kulturních památek. Dostatečná plocha i jistá uzavřenost nádvoří dovolily už v prvních ročnících festivalu Plzeňské dvorky přivést sem hudbu a tanec, zvláště swingový.
