Plachého 10
8. června roku 1892 požádala paní Agrippine Komareck o změnu užívání zahrady na rohu ulic Plachého a Škodovy jako stavební parcely. V prvním zářijovém týdnu jí bylo vyhověno „ … když pozemek na ulici připadající obci zdarma k veřejnému užívání odstoupen bude ihned …“.
10. února následujícího roku pak požádala spolu s Rudolfem Komareckem o povolení stavby tří nových dvoupatrových domů obytných a předložila návrh vypracovaný známým plzeňským architektem a stavitelem Eduardem Krohem. Jistou zajímavostí může být i fakt, že mezi podmínkami stavebního povolení se nařizují splachovací záchody a také, že se navrhuje poplatek za výstupky z vyměřené uliční čáry ve výši 18 zlatých za metr čtverečný, tedy dvě třetiny skutečné ceny pozemku. Co naplat, pozemek pro chodník byl jednou darován a poplatek byl dávno pro každého úředně stanoven. Vzhledem k tomu, že však rizality obou průčelí nejsou nijak hluboké, nešlo zase o žádnou závratnou sumu.
Zástavba širšího území se zde řídila územním plánem z roku 1885, kterým byly plochy určené jako ulice poněkud úzce založené. Setkala se s tím paní Komareck ještě jednou, když žádala ještě před dokončením stavby v říjnu 1893 o povolení arkýře v 1. patře na průčelí do Plachého ulice. K tomu se vyjádřil městský technický znalec pan inženýr Stehlík, že „ … stavební řád sice dovoluje arkýře v ulicích nejméně 16 metrů širokých, ale vzhledem k tomu, že výjimečně již povoleny byly, nestává příčiny, aby se žádost právě v tomto případě záporně vyřídila. 2. března 1893 oznamuje stavitel Kroh purkmistrovskému úřadu zahájení stavby a 20. Října téhož roku žádá o kolaudaci.
Dům byl vyprojektován a postaven jako výhradně obytný, a to i se suterénními byty. O restauraci situované v nároží se poprvé mluví až v únoru 1934, je datována žádost o hostinskou a výčepnickou koncesi. Dva roky předtím prošel dům stavebními úpravami, které znamenaly především vybudování nové kanalizace, což přineslo bytům nové koupelny, zrušení sklepních bytů, vybudování prádelny a odstranění staré domovní stoky a příslušných kanálků, svodů, odpadů a vyléváků. Pravděpodobně tady začíná historie pohostinské činnosti v domě, která má dnes formu irského pubu. V přibližně stejné době přešel dům do vlastnictví Maxmiliána a Elsy Bergmannových, kteří se o dům zřejmě starali vzorně; v roce 1935 začínají s opravami, v roce 1938 přichází na řadu fasáda a chodník, 1940 střecha, 1941 už hlásí opravu izolace stavitel Franz Pruschka, a v oznámení se již uvádí, že jako židovský majetek spadá dům pod komisařskou správu v osobě Hanse Linkeho.
Z roku 1947 je ve stavebním archivu uložena zpráva paní Langrové, že se budou konati opravy domu, vzniklé při bojích pozemních na konci války. Přestože stavební úřad označil tehdy poškození za mírné, musela se vyspravit střecha, okapové žlaby a provést částečná oprava oken i nahradit několik rozstřelených rámů a jedna úplně prostřelená místnost. Další osudy domu se odvíjely stejně jako u jiných domů - nedostatečná pozornost údržbě, nevhodné úpravy a chybějící řádné spravování.
Výstavný rohový dům dnes po náročných opravách svítí žlutavým okrem do ulice. Jeho fasáda nese slušný počet výrazných architektonických článků, které rozhodně nejsou tuctové. Hlavní průčelí do Plachého ulice je děleno na tři pole, z nichž obě krajní jsou mělkými rizality. Ve středním poli se vypíná dříve zmíněný arkýř nesený dvěma dvojitými konzolami. Jejich horní část tvoří dvojitá esovitá voluta zdobená akantovými listy, spodní část nese půvabnou dívčí hlavu osnovanou lokajem a sevřenou po boku dvěma obráceně točenými volutami. Obdobné dívčí hlavy nesou hlavice pilastrů, na kterých spočívá okapová římsa se zubořezem. Za pohled také stojí členité suprafenestry půlkruhového tvaru, kde prostor vyplňují maskarony mužské vousaté tváře věnčené vavřínovým věncem.
Průčelí do ulice Kardinála Berana je o něco jednodušší, pilastry má pouze na rohovém rizalitu, nemá samozřejmě arkýř ani vstupní dveře, ale ostatní prvky opakují členění hlavního průčelí. V domě nalezla první vlastní domov mládež ze Zbůchu, má tady chráněné bydlení. Stavitel Eduard Kroh patří mezi přední stavitele přelomu století devatenáctého a dvacátého, pro který je právě tato eklektická architektura typická. Tehdy s rozvojem kulturního a společenského života vzrůstala potřeba reprezentace a nádhery. Proto si vybírá tvarové prvky z různých slohů a kombinuje je s právě vytvořenými ve snaze o jedinečnost. Ostatně celé širší území, kde se usazovaly převážně rodiny zaměstnanců Škodových závodů, tedy úspěšného podniku s řadou dobře placených pracovních míst, je takových domů plné. Za všechny se sluší uvést výstavný dům na samém ústí Plachého ulice do Klatovské třídy, dům dalšího známého plzeňského stavitele Františka Kotka s hodinovou věžicí nad nárožím.(Kdyby on ničím jiným nepřispěl k obrazu města, tak tento jeho vlastní dům a Měšťanská beseda, jsou dostatečným důkazem jeho přínosu.) Jakkoliv se tady místem pro veřejná prostranství šetřilo, vnitrobloky jsou tu překvapivě prostorné, nezastavěné a nechybí v nich ani trávníky, ani vzrostlá zeleň. Tu a tam prosvítá nějaká drobná stavbička jako altánek, ozdobná zídka nebo pergola, provázené často ozdobnými maličkostmi pro radost oka i duše. Nejiný je dvůr a zahrádka tohoto domu. Nakonec ještě malé poučení o jménu ulice: Jde o Mistra Šimona Plachého z Třebnice, což je vesnice pravděpodobně již raně feudálního původu, prvně v pramenech zmíněná k roku 1369 a patřící k panství Horšovský Týn.
Šimon Plachý se proslavil sepsáním Pamětí města Plzně v českém jazyce od dob nejstarších až do roku 1604. Narodil se v roce 1560 v Horšovském Týně. Pocházel z významné měšťanské rodiny. Jeho otec Jiří Plachý byl za své zásluhy vyznamenán císařem Maxmiliánem II. znakem, predikátem „z Třebnice" a povýšen do vladyckého stavu. Šimon se po studiích na zahraničních univerzitách stal písařem na radnici v Horšovském Týně. V roce 1587 se Šimon jako první z rodu přestěhoval do Plzně, kde získal měšťanské právo, a byl jmenován prvním radním písařem a členem městské rady. V roce 1592 získal dům č. or. 7 na náměstí, předchůdce dnešního domu Bezděkovského. V letech 1604 až 1606 zasedal jako poslanec na českém zemském sněmu v Praze. Potom byl tři roky plzeňským primátorem. Zemřel 8. října 1609 a byl pohřben v kostele sv. Bartoloměje v Plzni.
10. února následujícího roku pak požádala spolu s Rudolfem Komareckem o povolení stavby tří nových dvoupatrových domů obytných a předložila návrh vypracovaný známým plzeňským architektem a stavitelem Eduardem Krohem. Jistou zajímavostí může být i fakt, že mezi podmínkami stavebního povolení se nařizují splachovací záchody a také, že se navrhuje poplatek za výstupky z vyměřené uliční čáry ve výši 18 zlatých za metr čtverečný, tedy dvě třetiny skutečné ceny pozemku. Co naplat, pozemek pro chodník byl jednou darován a poplatek byl dávno pro každého úředně stanoven. Vzhledem k tomu, že však rizality obou průčelí nejsou nijak hluboké, nešlo zase o žádnou závratnou sumu.
Zástavba širšího území se zde řídila územním plánem z roku 1885, kterým byly plochy určené jako ulice poněkud úzce založené. Setkala se s tím paní Komareck ještě jednou, když žádala ještě před dokončením stavby v říjnu 1893 o povolení arkýře v 1. patře na průčelí do Plachého ulice. K tomu se vyjádřil městský technický znalec pan inženýr Stehlík, že „ … stavební řád sice dovoluje arkýře v ulicích nejméně 16 metrů širokých, ale vzhledem k tomu, že výjimečně již povoleny byly, nestává příčiny, aby se žádost právě v tomto případě záporně vyřídila. 2. března 1893 oznamuje stavitel Kroh purkmistrovskému úřadu zahájení stavby a 20. Října téhož roku žádá o kolaudaci.
Dům byl vyprojektován a postaven jako výhradně obytný, a to i se suterénními byty. O restauraci situované v nároží se poprvé mluví až v únoru 1934, je datována žádost o hostinskou a výčepnickou koncesi. Dva roky předtím prošel dům stavebními úpravami, které znamenaly především vybudování nové kanalizace, což přineslo bytům nové koupelny, zrušení sklepních bytů, vybudování prádelny a odstranění staré domovní stoky a příslušných kanálků, svodů, odpadů a vyléváků. Pravděpodobně tady začíná historie pohostinské činnosti v domě, která má dnes formu irského pubu. V přibližně stejné době přešel dům do vlastnictví Maxmiliána a Elsy Bergmannových, kteří se o dům zřejmě starali vzorně; v roce 1935 začínají s opravami, v roce 1938 přichází na řadu fasáda a chodník, 1940 střecha, 1941 už hlásí opravu izolace stavitel Franz Pruschka, a v oznámení se již uvádí, že jako židovský majetek spadá dům pod komisařskou správu v osobě Hanse Linkeho.
Z roku 1947 je ve stavebním archivu uložena zpráva paní Langrové, že se budou konati opravy domu, vzniklé při bojích pozemních na konci války. Přestože stavební úřad označil tehdy poškození za mírné, musela se vyspravit střecha, okapové žlaby a provést částečná oprava oken i nahradit několik rozstřelených rámů a jedna úplně prostřelená místnost. Další osudy domu se odvíjely stejně jako u jiných domů - nedostatečná pozornost údržbě, nevhodné úpravy a chybějící řádné spravování.
Výstavný rohový dům dnes po náročných opravách svítí žlutavým okrem do ulice. Jeho fasáda nese slušný počet výrazných architektonických článků, které rozhodně nejsou tuctové. Hlavní průčelí do Plachého ulice je děleno na tři pole, z nichž obě krajní jsou mělkými rizality. Ve středním poli se vypíná dříve zmíněný arkýř nesený dvěma dvojitými konzolami. Jejich horní část tvoří dvojitá esovitá voluta zdobená akantovými listy, spodní část nese půvabnou dívčí hlavu osnovanou lokajem a sevřenou po boku dvěma obráceně točenými volutami. Obdobné dívčí hlavy nesou hlavice pilastrů, na kterých spočívá okapová římsa se zubořezem. Za pohled také stojí členité suprafenestry půlkruhového tvaru, kde prostor vyplňují maskarony mužské vousaté tváře věnčené vavřínovým věncem.
Průčelí do ulice Kardinála Berana je o něco jednodušší, pilastry má pouze na rohovém rizalitu, nemá samozřejmě arkýř ani vstupní dveře, ale ostatní prvky opakují členění hlavního průčelí. V domě nalezla první vlastní domov mládež ze Zbůchu, má tady chráněné bydlení. Stavitel Eduard Kroh patří mezi přední stavitele přelomu století devatenáctého a dvacátého, pro který je právě tato eklektická architektura typická. Tehdy s rozvojem kulturního a společenského života vzrůstala potřeba reprezentace a nádhery. Proto si vybírá tvarové prvky z různých slohů a kombinuje je s právě vytvořenými ve snaze o jedinečnost. Ostatně celé širší území, kde se usazovaly převážně rodiny zaměstnanců Škodových závodů, tedy úspěšného podniku s řadou dobře placených pracovních míst, je takových domů plné. Za všechny se sluší uvést výstavný dům na samém ústí Plachého ulice do Klatovské třídy, dům dalšího známého plzeňského stavitele Františka Kotka s hodinovou věžicí nad nárožím.(Kdyby on ničím jiným nepřispěl k obrazu města, tak tento jeho vlastní dům a Měšťanská beseda, jsou dostatečným důkazem jeho přínosu.) Jakkoliv se tady místem pro veřejná prostranství šetřilo, vnitrobloky jsou tu překvapivě prostorné, nezastavěné a nechybí v nich ani trávníky, ani vzrostlá zeleň. Tu a tam prosvítá nějaká drobná stavbička jako altánek, ozdobná zídka nebo pergola, provázené často ozdobnými maličkostmi pro radost oka i duše. Nejiný je dvůr a zahrádka tohoto domu. Nakonec ještě malé poučení o jménu ulice: Jde o Mistra Šimona Plachého z Třebnice, což je vesnice pravděpodobně již raně feudálního původu, prvně v pramenech zmíněná k roku 1369 a patřící k panství Horšovský Týn.
Šimon Plachý se proslavil sepsáním Pamětí města Plzně v českém jazyce od dob nejstarších až do roku 1604. Narodil se v roce 1560 v Horšovském Týně. Pocházel z významné měšťanské rodiny. Jeho otec Jiří Plachý byl za své zásluhy vyznamenán císařem Maxmiliánem II. znakem, predikátem „z Třebnice" a povýšen do vladyckého stavu. Šimon se po studiích na zahraničních univerzitách stal písařem na radnici v Horšovském Týně. V roce 1587 se Šimon jako první z rodu přestěhoval do Plzně, kde získal měšťanské právo, a byl jmenován prvním radním písařem a členem městské rady. V roce 1592 získal dům č. or. 7 na náměstí, předchůdce dnešního domu Bezděkovského. V letech 1604 až 1606 zasedal jako poslanec na českém zemském sněmu v Praze. Potom byl tři roky plzeňským primátorem. Zemřel 8. října 1609 a byl pohřben v kostele sv. Bartoloměje v Plzni.
