Skrytá zahrádka

Pražská ulice - po dlouhá léta cesta z královského hlavního města do srdce Plzně, na náměstí Republiky - a přímo k radnici. Však se také domy po obou stranách pyšní úžasnými kamennými portály, které by do jednoho mohly vyprávět dlouhé historie zábavné i poučné, veselé i smutné. Jsou z různých údobí a svědčí o zámožnosti a společenské důležitosti svých dávných stavebníků i o umu tehdejších řemeslníků. Vnímavému pozorovateli leccos napoví, aniž by k tomu potřebovaly tolik slov jako ty nabádavé na domě „U Salzmannů“: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám a „Miluj Boha a nepodváděj, čiň dobře a nech řečí“. Rozhodně ale v nás vzbuzují touhu vstoupit, zjistit, co se za nimi zajímavého skrývá a prožít něco jiného. Nenápadný dům č. 5 (nenápadný snad až na sgrafito se sv. Václavem mezi okny prvního patra, ale to by člověk musel zvednout zrak nad obvyklou výšku) za to stojí. V denní dobu je dům veřejnosti přístupný a proto nic nebrání touhu uskutečnit. Renesančním archivoltovým portálem s růžicemi na stojkách a na klenáku datovaným rokem 1577 to nepůjde - je za ním obchodní místnost.

Jedna z přestaveb v historii ho funkce domovního vstupu zbavila a nahradila dveřmi se zcela jednoduchým kamenným ostěním, které vedou do úzké křivolaké chodby, dávající tušit komplikovanou stavební historii. Cesta podél naaranžovaných kytic přivádí návštěvníka na nevelký dvůr s kamennou dlažbou z nepravidelných kostek., Za schodištěm do patra můžeme pod malebnou pavlačí dvorního křídla, nesené mohutnými kamennými krakorci s vykrajovanými čely jednoduchým portálem po pár schůdcích sestoupit do voňavě barevného světa malého květinářství nebo ujít ještě pár kroků do hloubi vnitroblokového prostoru a zastavit se u stolků s antikvárními knížkami – jakoby nás pohladila vzpomínka na pařížské bukinisty - a možná neodoláme, abychom po některé z nich sáhli. Nenecháme-li se ale svést k začtení se, zastaví nás dřevěný plůtek. Za ním zahrádka jako malovaná, dosahuje až k zadní stěně souseda z Rooseveltovy ulice. A v jejím nejzazším koutě zčásti zachovaná pekařská pec z roku 1880. Hrnou se z ní valouny; snad zkamenělé chleby? Našli ji v roce 2001 při poslední rekonstrukci domu, zakonzervovali ji a ona tam teď dělá parádu. A kdo ví, jestli u ní za tmy, když už jsou domovní dveře zamčené a obyvatelé odpočívají po denním shonu, nesedávají Vančurův pekař Jan Marhoul s pekařem Vilémem, když tiše vyklouzli z antikvárních stránek a neprobírají spolu Tajnosti francouzského pekaře, pánů Petera Mayle a Gérarda Auzeta.