Měšťanský dům na náměstí Republiky 12 je doslova opředený dějinami…
Dům, který se do náměstí obrací dvěma renesančními štíty nad pětiosým průčelím, je doslova nabitý historickými událostmi. Nezaměnitelný vzhledem, při pohledu z bartolomějské věže spletitý ve tvarování střech všech jeho stavení a křídel obtáčejících se kolem ústředního dvora. Nese několikero jmenných označení – Scriboniovský, Valdštejnský nebo také nověji Evropský dům.
Stojí na místě dvou starších domů v gotické parcelaci, po kterých se zachovalo klenuté sklepení. Rozsah jednotlivých domů v uličním průčelí zůstal patrný dosud. Levý, širší z nich, koupil v roce 1416 královský rychtář Václav a městskou rychtou zůstal až do roku 1480, kdy byl městem zakoupen větší blízký dům (dnes čp. 107) a úřad se přestěhoval tam. Kolem poloviny 16. století zde žil humanistický básník Kašpar Kropáč z Kozince, mimo jiné i autor latinského spisu o českých králích.
Ke spojení se sousedním užším domem došlo v roce 1576 a do renesanční podoby dal dům přestavět po roce 1588 Jan Scribonius, doktor práv a bývalý sekretář pražského arcibiskupství, který se do domu přiženil a byl přijat, prý i na arcibiskupskou přímluvu, za plzeňského měšťana. Zabýval se tu úspěšně obchodem a mezi lety 1591–1623 několikrát zasedal v městské radě. Po dobytí Plzně protestantským vojevůdcem Mansfeldem na samém počátku třicetileté války byl spolu s dalšími měšťany v roce 1619 jako představitel plzeňské městské rady a jeden ze spiklenců chystajících vypuzení Mansfelda z města vězněn jako rukojmí.
Zmíněná renesanční přestavba ponechala dvoupatrovému domu viditelné dělení do dvou částí, jedné o třech, druhé o dvou okenních osách. Průčelí do náměstí je opatřeno pilastry vysokého řádu, jejichž hlavice nesou vysoké kladí a vystupující římsu. Nad ní pak se na atice zdvíhají dva štíty s volutovými křídly, která jsou ve vrcholech i nad úžlabími zdobená čučky s korouhvičkami, Atika i štíty jsou doplněny polosloupky a římsami. Ladislav Lábek o nich psal, že „jsou to již poslední pozůstatky sloupové architektury štítové, jaké bývalo v Plzni hojně, ale zmizely“. Za štíty se táhnou do hloubi pozemku dvě sedlové střechy se středním úžlabím.
Ve střední ose širší části je umístěn domovní vstup. Vnitřní půlkruhem klenutý portál je vlastně původním renesančním vstupem, vnější honosnější rámování je až dílem barokním. Za vstupem se nalézá velký mázhaus s lunetovou klenbou a kamennými portály, vlevo je původní krám. V pravém koutu mázhausu je schodiště do patra, původně volné, později při barokní přestavbě obezděné. Za ním vybíhá do dvora klenutá chodba s přístupem do sklepů a do dvora.
V patře je prostorná síň s dřevěným kuželkovým zábradlím a otvory pro vnější vytápění ve zkosených rozích – je víceméně tím nejzachovalejším z původního renesančního obydlí. Taková ostatně byla i v době koncem roku 1633, kdy byla třicetiletá válka právě ve své polovině a kdy Scriboniovský dům hostil vévodu Albrechta z Valdštejna, který zde hodlal přečkat zimu. Vojenská rada to brala jako zradu vůči císaři. Mnozí nepřátelé, kterých si autoritativní vojevůdce stačil nadělat víc než dost, využili situace a znovu žádali jeho sesazení.
Ve Scriboniovském domě se proto konala v lednu 1634 (po předchozí hostině, která skončila trapně a nebyla by důstojným rámcem pro žádné jednání) schůzka, na které již velmi nemocný vojevůdce žádal od svých důstojníků přísahu věrnosti, tzv. revers. Zpráva o tom a o dalších okolnostech se dostala do Vídně ke dvoru a předznamenala Valdštejnův konec jako vrchního velitele rakouských vojsk. Ten opustil Plzeň, odcestoval do Chebu, kde 25. února 1634 podlehl úkladné vraždě. Na památku generalissimova sice krátkého, ale pamětihodného pobytu se domu začalo v Plzni říkat Valdštejnský, i když ve vlastnictví rodiny Scriboniů zůstal až do roku 1663.
Barokní přestavba přišla mezi lety 1723–1743 a vedle vnitřních prostorů se dotkla i fasády a dala vzniknout zadnímu dvornímu stavení. Fasáda byla doplněna o lomené nadokenní římsy prvního patra a další ozdobné štukatury. Do této stavební etapy spadá i proměna prostého renesančního portálu v honosnější barokní prostřednictvím rámu tvořeného mírně nakoso postavenými pilíři, které nesou zalomenou bohatou římsu. Ta pokračuje jako kordonová, oddělujíc patra od přízemku. Celý dojem umocňují vázy nad hlavicemi pilířů. Autorem přestavby byl Jakub Auguston.
Malebný dvůr, dnes dlážděný žulovými deskami tzv. plzeňské dlažby, je zleva obklopen barokním křídlem s výraznými opěráky, které rámují vstup ze dvora. Zadní dům, rovněž barokní, upoutává zděnou pavlačí klenutou na střední sloup. Ta pokračuje dále podél jižního nejstaršího křídla, uložena na kamenných krakorcích. Přízemí bývalo kdysi stájí. Dnes v něm sídlí Galerie Evropského domu, která pravidelně představuje široké veřejnosti zajímavé výstavní projekty, autorská čtení a různé workshopy.
Celé křídlo prošlo v roce 1836 velkými stavebními úpravami. Stavitel František Filous první patro – původní seník – přestavěl na byty a přidal ještě další patro. Tam bydleli rodiče houslisty, hudebního skladatele a dirigenta Vojtěcha Hřímalého. Jeho otec byl varhaníkem u sv. Bartoloměje a vedl k hudbě všech šest svých dětí. Pamětní deska na hlavním průčelí připomíná, že se v tomto domě Vojtěch Hřímalý 30. července 1842 narodil. Stěny zadního traktu předního domu vypovídají nejlépe o složité stavební historii domu. Terasa nad průjezdem, přístupná ze síně prvého patra, nahradila původní renesanční šíji mezi dvěma částmi původního domu. V celém domě je zachována řada kamenných prvků – kromě zmíněných krakorců i okenní šambrány a portály, v mázhausu i část kamenné římsy. Po listopadu 1989 se v domě postupně usazovaly vzdělávací instituce jako British Council či Alliance française a z toho vzniklo poslední pojmenování – Evropský dům, ve kterém má sídlo oddělení zahraničních knihoven Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje. Anglická knihovna se nachází v prvním patře, ve dvorním traktu budovy je sídlo rakouské knihovny, německé čítárny Goethe-institutu a zmíněná galerie.
Stojí na místě dvou starších domů v gotické parcelaci, po kterých se zachovalo klenuté sklepení. Rozsah jednotlivých domů v uličním průčelí zůstal patrný dosud. Levý, širší z nich, koupil v roce 1416 královský rychtář Václav a městskou rychtou zůstal až do roku 1480, kdy byl městem zakoupen větší blízký dům (dnes čp. 107) a úřad se přestěhoval tam. Kolem poloviny 16. století zde žil humanistický básník Kašpar Kropáč z Kozince, mimo jiné i autor latinského spisu o českých králích.
Ke spojení se sousedním užším domem došlo v roce 1576 a do renesanční podoby dal dům přestavět po roce 1588 Jan Scribonius, doktor práv a bývalý sekretář pražského arcibiskupství, který se do domu přiženil a byl přijat, prý i na arcibiskupskou přímluvu, za plzeňského měšťana. Zabýval se tu úspěšně obchodem a mezi lety 1591–1623 několikrát zasedal v městské radě. Po dobytí Plzně protestantským vojevůdcem Mansfeldem na samém počátku třicetileté války byl spolu s dalšími měšťany v roce 1619 jako představitel plzeňské městské rady a jeden ze spiklenců chystajících vypuzení Mansfelda z města vězněn jako rukojmí.
Zmíněná renesanční přestavba ponechala dvoupatrovému domu viditelné dělení do dvou částí, jedné o třech, druhé o dvou okenních osách. Průčelí do náměstí je opatřeno pilastry vysokého řádu, jejichž hlavice nesou vysoké kladí a vystupující římsu. Nad ní pak se na atice zdvíhají dva štíty s volutovými křídly, která jsou ve vrcholech i nad úžlabími zdobená čučky s korouhvičkami, Atika i štíty jsou doplněny polosloupky a římsami. Ladislav Lábek o nich psal, že „jsou to již poslední pozůstatky sloupové architektury štítové, jaké bývalo v Plzni hojně, ale zmizely“. Za štíty se táhnou do hloubi pozemku dvě sedlové střechy se středním úžlabím.
Ve střední ose širší části je umístěn domovní vstup. Vnitřní půlkruhem klenutý portál je vlastně původním renesančním vstupem, vnější honosnější rámování je až dílem barokním. Za vstupem se nalézá velký mázhaus s lunetovou klenbou a kamennými portály, vlevo je původní krám. V pravém koutu mázhausu je schodiště do patra, původně volné, později při barokní přestavbě obezděné. Za ním vybíhá do dvora klenutá chodba s přístupem do sklepů a do dvora.
V patře je prostorná síň s dřevěným kuželkovým zábradlím a otvory pro vnější vytápění ve zkosených rozích – je víceméně tím nejzachovalejším z původního renesančního obydlí. Taková ostatně byla i v době koncem roku 1633, kdy byla třicetiletá válka právě ve své polovině a kdy Scriboniovský dům hostil vévodu Albrechta z Valdštejna, který zde hodlal přečkat zimu. Vojenská rada to brala jako zradu vůči císaři. Mnozí nepřátelé, kterých si autoritativní vojevůdce stačil nadělat víc než dost, využili situace a znovu žádali jeho sesazení.
Ve Scriboniovském domě se proto konala v lednu 1634 (po předchozí hostině, která skončila trapně a nebyla by důstojným rámcem pro žádné jednání) schůzka, na které již velmi nemocný vojevůdce žádal od svých důstojníků přísahu věrnosti, tzv. revers. Zpráva o tom a o dalších okolnostech se dostala do Vídně ke dvoru a předznamenala Valdštejnův konec jako vrchního velitele rakouských vojsk. Ten opustil Plzeň, odcestoval do Chebu, kde 25. února 1634 podlehl úkladné vraždě. Na památku generalissimova sice krátkého, ale pamětihodného pobytu se domu začalo v Plzni říkat Valdštejnský, i když ve vlastnictví rodiny Scriboniů zůstal až do roku 1663.
Barokní přestavba přišla mezi lety 1723–1743 a vedle vnitřních prostorů se dotkla i fasády a dala vzniknout zadnímu dvornímu stavení. Fasáda byla doplněna o lomené nadokenní římsy prvního patra a další ozdobné štukatury. Do této stavební etapy spadá i proměna prostého renesančního portálu v honosnější barokní prostřednictvím rámu tvořeného mírně nakoso postavenými pilíři, které nesou zalomenou bohatou římsu. Ta pokračuje jako kordonová, oddělujíc patra od přízemku. Celý dojem umocňují vázy nad hlavicemi pilířů. Autorem přestavby byl Jakub Auguston.
Malebný dvůr, dnes dlážděný žulovými deskami tzv. plzeňské dlažby, je zleva obklopen barokním křídlem s výraznými opěráky, které rámují vstup ze dvora. Zadní dům, rovněž barokní, upoutává zděnou pavlačí klenutou na střední sloup. Ta pokračuje dále podél jižního nejstaršího křídla, uložena na kamenných krakorcích. Přízemí bývalo kdysi stájí. Dnes v něm sídlí Galerie Evropského domu, která pravidelně představuje široké veřejnosti zajímavé výstavní projekty, autorská čtení a různé workshopy.
Celé křídlo prošlo v roce 1836 velkými stavebními úpravami. Stavitel František Filous první patro – původní seník – přestavěl na byty a přidal ještě další patro. Tam bydleli rodiče houslisty, hudebního skladatele a dirigenta Vojtěcha Hřímalého. Jeho otec byl varhaníkem u sv. Bartoloměje a vedl k hudbě všech šest svých dětí. Pamětní deska na hlavním průčelí připomíná, že se v tomto domě Vojtěch Hřímalý 30. července 1842 narodil. Stěny zadního traktu předního domu vypovídají nejlépe o složité stavební historii domu. Terasa nad průjezdem, přístupná ze síně prvého patra, nahradila původní renesanční šíji mezi dvěma částmi původního domu. V celém domě je zachována řada kamenných prvků – kromě zmíněných krakorců i okenní šambrány a portály, v mázhausu i část kamenné římsy. Po listopadu 1989 se v domě postupně usazovaly vzdělávací instituce jako British Council či Alliance française a z toho vzniklo poslední pojmenování – Evropský dům, ve kterém má sídlo oddělení zahraničních knihoven Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje. Anglická knihovna se nachází v prvním patře, ve dvorním traktu budovy je sídlo rakouské knihovny, německé čítárny Goethe-institutu a zmíněná galerie.
