Bedřicha Smetany 3
Ulice Bedřicha Smetany je ideálním místem v centru Plzně, kde se lze zastavit, zvednout oči vzhůru, hledat krásy architektury a kochat se jimi. Hned na začátku ulice poblíž náměstí si to určitě zaslouží dům č. 3, který je jedním z prvních secesních domů v Plzni. Nechala ho v roce 1898 postavit paní Josefa Utlerová z kupecké a právovárečnické rodiny, již dlouho patřící na přední místo plzeňského měšťanstva. Zvolila k tomu architekta nad jiné povolaného, v některých odborných textech dokonce označovaného za otce české secese.
František Krásný, rodák z Koterova, vystudoval architekturu na vídeňské Akademii výtvarných umění, kde ho silně ovlivnil profesor Otto Wagner. Již v době studií vytvářel návrhy, které vzbudily pozornost a obdržely cenu. Po akademii následovala vojenská jednoroční služba a pak se mladý architekt ve Vídni trvale usadil a získal stavební koncesi. V devadesátých letech 19. století se stal významnou osobností nástupu secese a jeho stavby v tomto stylu patří mezi nejstarší ve střední Evropě. Uspěl i v řadě architektonických soutěží, kterých se pravidelně zúčastňoval. Přestože těžiště jeho práce bylo jinde, domů se pracovně navracel. Svědčí o tom nejen řada staveb, ale i účast v soutěži na projekt Městského divadla pro Plzeň společně s Josefem Hoffmannem, kde se dělili o cenu s Antonínem Balšánkem, jehož projekt byl nakonec realizován. Po vzniku Československé republiky se vrátil v roce 1920 z Vídně natrvalo a přesídlil do Prahy. Poté se jeho tvorba, která ani v počátcích nehýřila přebujelostí zdobných prvků, stala méně dekorativní a byla ve svém vnějším vzhledu komponována s důrazem na jednoduchost a tektoniku. Přes trvající vliv Wagnerovy moderny se ale František Krásný až k funkcionalismu nepřiklonil.
Dům Utlerovy rodiny je poměrně úzký o čtyřech nadzemních podlažích, se symetrickým průčelím o třech okenních osách ve shodně vytvářených polích – střední užší, do které je vložen domovní vstup, a krajních širších, kde jsou obchodní místnosti. Parter je pojednán zcela jednoduše pásovou bosáží v omítce. Střední pole je nad vstupem mírně předsazené na výšku prvního a druhého patra, přičemž ve spodní části přerušuje plochou kordonovou římsu a nese na dvou konzolách balkonovou desku. Půvabná kovaná balkonová mříž s opěrnými obloučky, které jako by pokračovaly v modelaci konzol, skrývá monogram zadavatelky stavby – J. U.
Všechna okna prvních dvou pater jsou umístěna ve vpadlých zrcadlech a jediným zdobným prvkem jsou zde geometrizované čabraky s kapkami a svislými rostlinnými pletenci na parapetech. Kompozice je ukončena profilovanou římsou a nad ní se zvedá poslední patro již bez odskoku, pouze okna jsou opět vpadlá. Nad okapovou římsou, která silně vysazená spočívá na třech vyklenutých konzolách s drobnými kartušemi, se v ose středu před mansardovou střechou vypíná menší obdélný štít se dvěma pylony.
Nevelký dvůr leží za dvorním křídlem, za jeho příčným traktem a je přístupný úzkou uličkou podél zadních štítů několika sousedících domů z náměstí včetně sousedního domu Guldenerovského. Na opačné straně sousedí se zahradou známé restaurace U Žumbery v Bezručově ulici, kterou stíní majestátní koruny vzrostlých stromů.
Zeleň dvora se omezuje na popínavé druhy a na sezónní výsadbu v kamenném korytu podél ohradní zdi.
O předchůdcích domu není známo příliš mnoho, přesto se ten poslední zasloužil o jednu z plzeňských pověstí. Jistá žena prchající před nepřáteli v blíže neurčeném válečném konfliktu zde prý ukryla poklad. Už se do města nikdy nevrátila a její cennosti zůstaly prý kdesi v domě zazděny. A jelikož není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, nezbývá než dodat, že kronikář Martin Hruška ve své Pamětní knize královského města Plzně uvádí, že byly „dne 25. května 1869 nalezeny v domě p. Karla Utlera č. 140 ve Školní ulici při bourání klenutí čtyři dukáty z doby Marie Terezie“.
František Krásný, rodák z Koterova, vystudoval architekturu na vídeňské Akademii výtvarných umění, kde ho silně ovlivnil profesor Otto Wagner. Již v době studií vytvářel návrhy, které vzbudily pozornost a obdržely cenu. Po akademii následovala vojenská jednoroční služba a pak se mladý architekt ve Vídni trvale usadil a získal stavební koncesi. V devadesátých letech 19. století se stal významnou osobností nástupu secese a jeho stavby v tomto stylu patří mezi nejstarší ve střední Evropě. Uspěl i v řadě architektonických soutěží, kterých se pravidelně zúčastňoval. Přestože těžiště jeho práce bylo jinde, domů se pracovně navracel. Svědčí o tom nejen řada staveb, ale i účast v soutěži na projekt Městského divadla pro Plzeň společně s Josefem Hoffmannem, kde se dělili o cenu s Antonínem Balšánkem, jehož projekt byl nakonec realizován. Po vzniku Československé republiky se vrátil v roce 1920 z Vídně natrvalo a přesídlil do Prahy. Poté se jeho tvorba, která ani v počátcích nehýřila přebujelostí zdobných prvků, stala méně dekorativní a byla ve svém vnějším vzhledu komponována s důrazem na jednoduchost a tektoniku. Přes trvající vliv Wagnerovy moderny se ale František Krásný až k funkcionalismu nepřiklonil.
Dům Utlerovy rodiny je poměrně úzký o čtyřech nadzemních podlažích, se symetrickým průčelím o třech okenních osách ve shodně vytvářených polích – střední užší, do které je vložen domovní vstup, a krajních širších, kde jsou obchodní místnosti. Parter je pojednán zcela jednoduše pásovou bosáží v omítce. Střední pole je nad vstupem mírně předsazené na výšku prvního a druhého patra, přičemž ve spodní části přerušuje plochou kordonovou římsu a nese na dvou konzolách balkonovou desku. Půvabná kovaná balkonová mříž s opěrnými obloučky, které jako by pokračovaly v modelaci konzol, skrývá monogram zadavatelky stavby – J. U.
Všechna okna prvních dvou pater jsou umístěna ve vpadlých zrcadlech a jediným zdobným prvkem jsou zde geometrizované čabraky s kapkami a svislými rostlinnými pletenci na parapetech. Kompozice je ukončena profilovanou římsou a nad ní se zvedá poslední patro již bez odskoku, pouze okna jsou opět vpadlá. Nad okapovou římsou, která silně vysazená spočívá na třech vyklenutých konzolách s drobnými kartušemi, se v ose středu před mansardovou střechou vypíná menší obdélný štít se dvěma pylony.
Nevelký dvůr leží za dvorním křídlem, za jeho příčným traktem a je přístupný úzkou uličkou podél zadních štítů několika sousedících domů z náměstí včetně sousedního domu Guldenerovského. Na opačné straně sousedí se zahradou známé restaurace U Žumbery v Bezručově ulici, kterou stíní majestátní koruny vzrostlých stromů.
Zeleň dvora se omezuje na popínavé druhy a na sezónní výsadbu v kamenném korytu podél ohradní zdi.
O předchůdcích domu není známo příliš mnoho, přesto se ten poslední zasloužil o jednu z plzeňských pověstí. Jistá žena prchající před nepřáteli v blíže neurčeném válečném konfliktu zde prý ukryla poklad. Už se do města nikdy nevrátila a její cennosti zůstaly prý kdesi v domě zazděny. A jelikož není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, nezbývá než dodat, že kronikář Martin Hruška ve své Pamětní knize královského města Plzně uvádí, že byly „dne 25. května 1869 nalezeny v domě p. Karla Utlera č. 140 ve Školní ulici při bourání klenutí čtyři dukáty z doby Marie Terezie“.
