Radnice - náměstí Republiky 1
Severní straně plzeňského náměstí vévodí historická budova radnice, druhá dominanta po chrámu sv. Bartoloměje, jejíž vykrajované štíty s korouhvičkami a čučky jsou ozdobou plzeňské panoramy. Po právu bývá označována za jednu z nejkrásnějších radničních budov u nás, podle znalce architektury radničních budov, doc. Karla Kibice dokonce za tu nejkrásnější. Její sgrafitované průčelí vypráví střípky z více než bohaté sedmisetleté historie města. První správcové města, královští rychtáři, vykonávali svou funkci z vlastních domů, potřeba samostatných objektů pro výkon přenesené moci vyvstala až později. Na náměstí bychom našli řadu domů, v kterých po určitou dobu radnice sídlila.
Když se po dlouholetém snažení podařilo Plzeňským vykoupit v roce 1480 královskou rychtu, získali radní tzv. „Velký dům“ od bohatého měšťana Jana Kumpána v severní frontě náměstí. Směnili ho za dosavadní rychtu, která se tehdy nalézala v sousedství dnešního Národopisného muzea, a rozdíl doplatili. Dá se říci, že se tak úřad vrátil do známých zdí, neboť již před celým stoletím, kdy byl tento dům v držení královského rychtáře Jindřicha ze Dvora, se tu už úřadovalo.
Současně byly také zahájeny stavební úpravy, které měly proměnit měšťanský dům v reprezentativní radnici. Pro její potřeby byl tehdy získán pravděpodobně ještě sousední dům, jak lze usuzovat podle dochovaného uspořádání středověkých sklepů. Pozdně gotická záclonová okna dvorního křídla jsou zachovanými svědky výstavnosti a velkorysosti tehdejší stavby. Za jejího architekta je pokládán stejně jako u Šternberské kaple u sv. Bartoloměje dvorní stavitel krále Vladislava Jagellonského Hans Spiess.
První zasedání městské rady v čele s purkmistrem Václavem soukeníkem se v ní konalo až o několik let později, v roce 1496, 22. června.
Netrvalo však dlouho a radnice i se svým archivem historických písemností padla za oběť ohni při sérii tří úmyslně založených požárů v roce 1507, které zničily téměř tři čtvrtiny města. Šlo tehdy o 130 domů v samém městě a 70 na předměstích. Obnova si vyžádala nemalé prostředky. K používání byly upraveny i méně zasažené prostory radnice, zejména její pozdně gotické dvorní křídlo. (Zde se dnes nalézá k roku 2015 zřízený Petákův sál, pojmenovaný po jednom z nejdéle sloužících primátorů města Plzně Václavu Petákovi a Wankův salonek, který nese jméno po prvním voleném plzeňském purkmistrovi Františku Wankovi.) Současně se také začalo uvažovat o výstavbě zcela nového objektu.
Do Čech se tehdy dostal značný počet vlašských stavitelů, architektů a kameníků, kteří sebou přinášeli nový stavební sloh – renesanci. Na Plzeňsko je přivedl pan Florián Gryspek z Gryspachu, který získal zpustlou tvrz v Kaceřově a rozhodl pro zámek nový. S umělci se znal z dob, kdy byl inspektorem stavby Letohrádku královny Anny na Hradčanech. Stavba kaceřovského zámku započala kolem roku 1540 a trvala téměř dvě desetiletí. Zámek byl částečně dokončen v roce 1548, ale jeho výstavba pokračovala podle letopočtů na krbech (1542, 1552) i v dalších letech.
Do Plzně přicházeli postupně víceméně již v době stavby v Kaceřově. Četní Vlachové v zemi zůstali, získali řadu významných zakázek a někteří dokonce srostli s místními obyvateli. Pro stavbu radnice byl vybrán Giovanni de Statia, původem z Massagna u Lugana, pokládaný za nejvýraznější osobnost italské kolonie. V Plzni žil až do své smrti v roce 1595 a jeho podíl na dalších architektonických památkách se spatřuje dodnes.
Stavba byla zahájena vyměřování 18. března 1555, po ukončení masopustního veselí a rytířského turnaje k poctě syna císaře Ferdinanda I. a královského místodržitele Ferdinanda II. Tyrolského, doprovázeného jeho pozdější morganatickou manželkou Filipínou Welserovou. Ti již počátkem října minulého roku uprchli z Prahy před hrozícím morem. (Na slavnosti, kde Filipína předávala ceny, upomínají dva turnajoví jezdci na koních ve sgrafitu Mikoláše Alše na domě U Červeného srdce.)
Radnici vystavěl Statia v podobě městského paláce florentského typu s kamenným parterem, do jehož rustikovaných pásů vložil zdánlivě jednoduchý portál s půlkruhovým obloukem, zaříznutým do průčelního zdiva, s vějířovitě uspořádanými klenebními kameny bez zvýrazněného vrcholového klenáku. Tuto skladbu, která určuje kompozici celého parteru včetně výšky parapetů, šířku pasů, výšku okenních nadpraží, pak druzí opakovali na jiných domech i na podstatně mladších realizacích.
Nad parterem se zvedají další patra, která se do průčelí promítají třemi pásy okenních otvorů. Střední pás v pravých třech polích má však za dřevěnými okenicemi okna slepá, skrývající rub klenby Velkého sálu – Obřadní síně. Všechna pole kolem oken byla vyplněna sgrafitovou výzdobou převážně s biblickými náměty (Stvoření člověka, Adam a Eva, Vyhnání z ráje, Kain a Ábel, Šalamounův soud) a řadou ornamentálních prvků, čímž pokračovala až po střechu včetně třípatrových vykrajovaných štítů a komínů. Pozoruhodný je způsob, jakým dokázal stavitel z jihu, vytvořit svoje dílo s respektem k jinému prostředí, jiným klimatickým podmínkám, jinému stavebnímu materiálu, a přesto dostát všem kritériím renesanční architektonické tvorby.
Za necelé dva roky od zahájení prací konalo se 25. listopadu 1556 tentokrát za vedení purkmistra Petruželky první zasedání městské rady v ještě ne zcela dokončené radnici. K prvnímu protokolu připsal městský písař zbožné přání: „Dejž Pán Bůh dar svého svatého požehnání k šťastnému a spravedlivému spravování.“
Pak radnice řadu let sloužila, stala se svědkem dějinných událostí, hostila významné návštěvy, poskytla prostor prvnímu česky hranému divadelnímu představení, konaly se zde svatby i hostiny, posléze i soudy, měšťanské plesy i obecní volby, výstavy i pobožnosti. A ne vždy se tu konala řádná údržba a ne všechny drobné úpravy a přestavby byly domu ku prospěchu.
Na přelomu 19. a 20. století se radnice dostala do stavu, kdy začali mnozí protestovat a vyzývat město k nápravě. Za starosty Václava Petáka se začala připravovat celková obnova a restaurování radnice. Byla vypsána soutěž, které byli vyzváni architekti Jan Koula, Antonín Balšánek a Jan Weyrich. Posledně jmenovaný účast odmítl s poukazem, že nebude konkurovat dvěma tak významným znalcům renesanční architektury, jakými jsou oba pánové. Přesto je dnes řazen po jejich bok jako neméně významný znalec. V březnu 1905 byly oba návrhy vystaveny a publikovány. K realizaci byl vybrán návrh Koulův. S restauračními pracemi bylo započato v roce 1908. Provést úplnou rekonstrukci sgrafit nebylo možné pro naprostý nedostatek zachovaných fragmentů. Nově navrhovaná sgrafita se setkala se silnými námitkami Ústřední památkové péče ve Vídni, nakonec se přece jen podařilo alespoň část návrhu realizovat. Poslední část nd hlavní římsou zůstala v režném cihelném zdivu. Přesto realizovaná partie je jakousi obrazovou kronikou města podle přání tvůrce.
Jsou zde vyobrazeni pro město nejdůležitější panovníci Václav II. Přemyslovec, zakladatel - Jan Lucemburský, který městu udělil četné výsady – Rudolf II. Habsburský, který učinil z na čas své sídelní město a mezi velký městský znak. Nad postavami jsou čtyři nápisové tabulky, které vysvětlují jednotlivá pole městského znaku. Ve vlysu pod okny 2. poschodí pak jsou v pěti polích zobrazeny nejdůležitější, či nejobvyklejší živnosti ve městě se svými atributy v přičleněných kartuších. Zcela nahoře pod hlavní římsou alegorické postavy, zpodobené v renesanci obvyklým způsobem dotvrzují, že v městě platí právo, spravedlnost a pravda – ať je válka či mír. V krajních polích pak na to symbolicky dohlížejí městský dráb a městský písař. Kartuše ve vlysu římsy s datem 1558 je jediným detailem obnoveného původního sgrafita, které se tu pod střechou zachovalo v nepatrných zbytcích.
Nakonec se nesmí opomenout nápis v pásu nad prostřední řadou oken, který oznamuje: „TATO BUDOVA POSTAVENA JEST K SLUŽBĚ MĚSTU L.P. MDLVIII“.
Dnes jsou součástí radničního bloku další domy: „Císařský“ v přímém sousedství radnice, dále rohový dům „Pechovský“, jeho soused v Dominikánské 4 a konečně nejmladší z nich, klasicistní dům se dvěma dvorními křídly ve Veleslavínově 19, který uzavírá velký radniční dvůr jako jeho severní uzávěr. Býval krajským kriminálním soudem s trestnicí a dnes je v něm Archiv města Plzně.
Císařský dům - náměstí Republiky 41
Tento dům se stal součástí radničního bloku později, až v druhé polovině 19. století. V roce 1860 muselo město postoupit svá dvě patra c.k. krajskému soudu a uskrovnit se v přízemí. Prudký rozvoj města v té době si vynutil koupi a spojení s radnicí. Krajský soud se přestěhoval do nového areálu Justičního paláce ve Veleslavínově ulici na místě zbořeného dominikánského kláštera až v roce 1902. Opět jako u většiny plzeňských domů, jde o objekt středověkého původu, který byl mnohokrát upravován a přestavován ze dvou domů starších, o čemž i zde svědčí dvoupodlažní suterénní část. Gotické prvky jsou doloženy i v úrovni patra. Levá část (západní) zcela jistě vznikla ještě před požárem v roce 1507. Zmíněné přestavby byly tu více, tu méně ku prospěchu domu. Určitě to ale neplatí o pravé části domu, kde se v době výstavby radnice usadil sám Giovanni Statia. V roce 1565 pak dům koupil a přestavěl pro svou rodinu. Vypovídá o tom krom písemné zprávy renesanční styl přestavby i datace na pravém portálu. V roce 1581 pak dům prodal a zakoupil se jinde. Koncem století se dům stal dočasným obydlím císaře Rudolfa II., byl propojen s radnicí a vedle trůnního sálu v něm byly zřízeny i další místnosti. Po celou dobu císařova desetiměsíčního pobytu na útěku před morem v Praze byl vlastně domem panovnickým. Kronikář Šimon Plachý z Třebnice uvádí, že v době císařova pobytu byl dům spojen pod střechami se sousedním domem pana Pechovského, a že odtud systémem pavlačí bylo lze dostat se až k hradbám a ke hvězdárně, kde císař ve společnosti přátel pobýval dlouho do noci. V letech 1607 až 1609 následovala další přestavba, tentokrát podle významného architekta Jana Marii Filippiho, která definitivně spojila obě části domu., který se měl stát vedlejší sídlem císaře. Ten se však do Plzně již nevrátil a tak byl dům opět prodán a zůstal v soukromém vlastnictví až do zmíněného roku 1860. U průčelí domu, o kterém Dr. Dobroslav Líbal tvrdí, že nesl v celé ploše renesanční sgrafito, stojí za zmínku ještě letopočet 1793, který by svědčil o další z přestaveb, jež ovšem renesanční sloh neporušila a konečně i umístění sochy rytíře Źumbery (obdoba Rolanda, jehož postava je středověkým symbolem městských práv) na jednom z kamenných opěráků. Dílo sochaře Mejzlíka z poloviny 17. století zdobilo kdysi jednu z kašen na náměstí.
Pechovský dům - náměstí Republiky 40/Dominikánská 2
Rohový dům dnes nese novorenesanční fasádu z roku 1900, ale sdružená okna, zejména ta ve druhém poschodí s původními rovnými římsami a trojice bosovaným portálů, s jasnou inspirací portálem radničním, v parteru vypovídají o renesančním původu. Dům býval v nejstarších dobách majetkem řezníků, kteří patřili k nejzámožnější vrstvě měšťanstva, a již tehdy šlo o dům výstavný. V 16. století náležel Rajským z Dubnice, kteří získali šlechtický predikát v roce 1548, s čímž patrně souvisí nákladná renesanční přestavba domu, kde bývali hosty významní návštěvníci např. císař Ferdinand I. s chotí, nebo arciknížata Maxmilián a Matyáš. Jan Vicenc Rajský byl jakousi hlavou nekatolického měšťanstva, a když jim v roce 1575 Rudolf II. nařídil vystěhování, snažil se všemožnými cestami, z nichž některé by bylo možno označit jako triky, vystěhování vyhnout. Nakonec skončil pro neuposlechnutí ve vězení a poté byl vypovězen ze země. Po čase mu byl trest zmírněn a on se usadil v Rokycanech. Jeho bratři sice ještě po krátkou dobu ve městě zůstali, ale dům mezitím získal do vlastnictví Šebastián Pechovský z Turnštejna a z Palatinu, zřejmě nejslavnější ze všech majitelů, velice vzdělaný muž, který byl předtím v Praze arcibiskupským tajemníkem a též učitelem korunního prince Rudolfa, pozdějšího císaře. Rudolf II. si pana Pechovského oblíbil a v době svého plzeňského pobytu jej dvakráte povýšil s novým přídomkem z Turnštejna. „Vlastnoručně mu vymaloval erb a k tomu na ramena zlatý řetěz zavěsil, který prý byl od paty nohy až po vrchu hlavy. Jako osoba stýkající se s vysoce postavenými, byl velmi důležitou postavou v dění městském“. Mimochodem v době prvního pobytu císaře v Plzni, vykonával úřad primátora a často císaře hostil. Kronikář Tanner psal, že v době návštěvy císaře Rudolfa II. byl tento dům přístupný z vedlejšího Císařského domu a vedla z něho lávka pod střechami všech domů a nad ulicemi k solnici a odtud na hradby mezi Černým (dominikánským) klášterem a Malickou branou, po které se procházel sám císař Rudolf II. Tato historka se objevuje často v různých podobách, někdy se zmiňuje potřeba klidu, jindy touha po čerstvém povětří, či příležitost k pozorování hvězd ve společnosti přátel. Ať je tomu jakkoliv, téměř jisté je, že tu císaři nebylo zle.
Když se po dlouholetém snažení podařilo Plzeňským vykoupit v roce 1480 královskou rychtu, získali radní tzv. „Velký dům“ od bohatého měšťana Jana Kumpána v severní frontě náměstí. Směnili ho za dosavadní rychtu, která se tehdy nalézala v sousedství dnešního Národopisného muzea, a rozdíl doplatili. Dá se říci, že se tak úřad vrátil do známých zdí, neboť již před celým stoletím, kdy byl tento dům v držení královského rychtáře Jindřicha ze Dvora, se tu už úřadovalo.
Současně byly také zahájeny stavební úpravy, které měly proměnit měšťanský dům v reprezentativní radnici. Pro její potřeby byl tehdy získán pravděpodobně ještě sousední dům, jak lze usuzovat podle dochovaného uspořádání středověkých sklepů. Pozdně gotická záclonová okna dvorního křídla jsou zachovanými svědky výstavnosti a velkorysosti tehdejší stavby. Za jejího architekta je pokládán stejně jako u Šternberské kaple u sv. Bartoloměje dvorní stavitel krále Vladislava Jagellonského Hans Spiess.
První zasedání městské rady v čele s purkmistrem Václavem soukeníkem se v ní konalo až o několik let později, v roce 1496, 22. června.
Netrvalo však dlouho a radnice i se svým archivem historických písemností padla za oběť ohni při sérii tří úmyslně založených požárů v roce 1507, které zničily téměř tři čtvrtiny města. Šlo tehdy o 130 domů v samém městě a 70 na předměstích. Obnova si vyžádala nemalé prostředky. K používání byly upraveny i méně zasažené prostory radnice, zejména její pozdně gotické dvorní křídlo. (Zde se dnes nalézá k roku 2015 zřízený Petákův sál, pojmenovaný po jednom z nejdéle sloužících primátorů města Plzně Václavu Petákovi a Wankův salonek, který nese jméno po prvním voleném plzeňském purkmistrovi Františku Wankovi.) Současně se také začalo uvažovat o výstavbě zcela nového objektu.
Do Čech se tehdy dostal značný počet vlašských stavitelů, architektů a kameníků, kteří sebou přinášeli nový stavební sloh – renesanci. Na Plzeňsko je přivedl pan Florián Gryspek z Gryspachu, který získal zpustlou tvrz v Kaceřově a rozhodl pro zámek nový. S umělci se znal z dob, kdy byl inspektorem stavby Letohrádku královny Anny na Hradčanech. Stavba kaceřovského zámku započala kolem roku 1540 a trvala téměř dvě desetiletí. Zámek byl částečně dokončen v roce 1548, ale jeho výstavba pokračovala podle letopočtů na krbech (1542, 1552) i v dalších letech.
Do Plzně přicházeli postupně víceméně již v době stavby v Kaceřově. Četní Vlachové v zemi zůstali, získali řadu významných zakázek a někteří dokonce srostli s místními obyvateli. Pro stavbu radnice byl vybrán Giovanni de Statia, původem z Massagna u Lugana, pokládaný za nejvýraznější osobnost italské kolonie. V Plzni žil až do své smrti v roce 1595 a jeho podíl na dalších architektonických památkách se spatřuje dodnes.
Stavba byla zahájena vyměřování 18. března 1555, po ukončení masopustního veselí a rytířského turnaje k poctě syna císaře Ferdinanda I. a královského místodržitele Ferdinanda II. Tyrolského, doprovázeného jeho pozdější morganatickou manželkou Filipínou Welserovou. Ti již počátkem října minulého roku uprchli z Prahy před hrozícím morem. (Na slavnosti, kde Filipína předávala ceny, upomínají dva turnajoví jezdci na koních ve sgrafitu Mikoláše Alše na domě U Červeného srdce.)
Radnici vystavěl Statia v podobě městského paláce florentského typu s kamenným parterem, do jehož rustikovaných pásů vložil zdánlivě jednoduchý portál s půlkruhovým obloukem, zaříznutým do průčelního zdiva, s vějířovitě uspořádanými klenebními kameny bez zvýrazněného vrcholového klenáku. Tuto skladbu, která určuje kompozici celého parteru včetně výšky parapetů, šířku pasů, výšku okenních nadpraží, pak druzí opakovali na jiných domech i na podstatně mladších realizacích.
Nad parterem se zvedají další patra, která se do průčelí promítají třemi pásy okenních otvorů. Střední pás v pravých třech polích má však za dřevěnými okenicemi okna slepá, skrývající rub klenby Velkého sálu – Obřadní síně. Všechna pole kolem oken byla vyplněna sgrafitovou výzdobou převážně s biblickými náměty (Stvoření člověka, Adam a Eva, Vyhnání z ráje, Kain a Ábel, Šalamounův soud) a řadou ornamentálních prvků, čímž pokračovala až po střechu včetně třípatrových vykrajovaných štítů a komínů. Pozoruhodný je způsob, jakým dokázal stavitel z jihu, vytvořit svoje dílo s respektem k jinému prostředí, jiným klimatickým podmínkám, jinému stavebnímu materiálu, a přesto dostát všem kritériím renesanční architektonické tvorby.
Za necelé dva roky od zahájení prací konalo se 25. listopadu 1556 tentokrát za vedení purkmistra Petruželky první zasedání městské rady v ještě ne zcela dokončené radnici. K prvnímu protokolu připsal městský písař zbožné přání: „Dejž Pán Bůh dar svého svatého požehnání k šťastnému a spravedlivému spravování.“
Pak radnice řadu let sloužila, stala se svědkem dějinných událostí, hostila významné návštěvy, poskytla prostor prvnímu česky hranému divadelnímu představení, konaly se zde svatby i hostiny, posléze i soudy, měšťanské plesy i obecní volby, výstavy i pobožnosti. A ne vždy se tu konala řádná údržba a ne všechny drobné úpravy a přestavby byly domu ku prospěchu.
Na přelomu 19. a 20. století se radnice dostala do stavu, kdy začali mnozí protestovat a vyzývat město k nápravě. Za starosty Václava Petáka se začala připravovat celková obnova a restaurování radnice. Byla vypsána soutěž, které byli vyzváni architekti Jan Koula, Antonín Balšánek a Jan Weyrich. Posledně jmenovaný účast odmítl s poukazem, že nebude konkurovat dvěma tak významným znalcům renesanční architektury, jakými jsou oba pánové. Přesto je dnes řazen po jejich bok jako neméně významný znalec. V březnu 1905 byly oba návrhy vystaveny a publikovány. K realizaci byl vybrán návrh Koulův. S restauračními pracemi bylo započato v roce 1908. Provést úplnou rekonstrukci sgrafit nebylo možné pro naprostý nedostatek zachovaných fragmentů. Nově navrhovaná sgrafita se setkala se silnými námitkami Ústřední památkové péče ve Vídni, nakonec se přece jen podařilo alespoň část návrhu realizovat. Poslední část nd hlavní římsou zůstala v režném cihelném zdivu. Přesto realizovaná partie je jakousi obrazovou kronikou města podle přání tvůrce.
Jsou zde vyobrazeni pro město nejdůležitější panovníci Václav II. Přemyslovec, zakladatel - Jan Lucemburský, který městu udělil četné výsady – Rudolf II. Habsburský, který učinil z na čas své sídelní město a mezi velký městský znak. Nad postavami jsou čtyři nápisové tabulky, které vysvětlují jednotlivá pole městského znaku. Ve vlysu pod okny 2. poschodí pak jsou v pěti polích zobrazeny nejdůležitější, či nejobvyklejší živnosti ve městě se svými atributy v přičleněných kartuších. Zcela nahoře pod hlavní římsou alegorické postavy, zpodobené v renesanci obvyklým způsobem dotvrzují, že v městě platí právo, spravedlnost a pravda – ať je válka či mír. V krajních polích pak na to symbolicky dohlížejí městský dráb a městský písař. Kartuše ve vlysu římsy s datem 1558 je jediným detailem obnoveného původního sgrafita, které se tu pod střechou zachovalo v nepatrných zbytcích.
Nakonec se nesmí opomenout nápis v pásu nad prostřední řadou oken, který oznamuje: „TATO BUDOVA POSTAVENA JEST K SLUŽBĚ MĚSTU L.P. MDLVIII“.
Dnes jsou součástí radničního bloku další domy: „Císařský“ v přímém sousedství radnice, dále rohový dům „Pechovský“, jeho soused v Dominikánské 4 a konečně nejmladší z nich, klasicistní dům se dvěma dvorními křídly ve Veleslavínově 19, který uzavírá velký radniční dvůr jako jeho severní uzávěr. Býval krajským kriminálním soudem s trestnicí a dnes je v něm Archiv města Plzně.
Císařský dům - náměstí Republiky 41
Tento dům se stal součástí radničního bloku později, až v druhé polovině 19. století. V roce 1860 muselo město postoupit svá dvě patra c.k. krajskému soudu a uskrovnit se v přízemí. Prudký rozvoj města v té době si vynutil koupi a spojení s radnicí. Krajský soud se přestěhoval do nového areálu Justičního paláce ve Veleslavínově ulici na místě zbořeného dominikánského kláštera až v roce 1902. Opět jako u většiny plzeňských domů, jde o objekt středověkého původu, který byl mnohokrát upravován a přestavován ze dvou domů starších, o čemž i zde svědčí dvoupodlažní suterénní část. Gotické prvky jsou doloženy i v úrovni patra. Levá část (západní) zcela jistě vznikla ještě před požárem v roce 1507. Zmíněné přestavby byly tu více, tu méně ku prospěchu domu. Určitě to ale neplatí o pravé části domu, kde se v době výstavby radnice usadil sám Giovanni Statia. V roce 1565 pak dům koupil a přestavěl pro svou rodinu. Vypovídá o tom krom písemné zprávy renesanční styl přestavby i datace na pravém portálu. V roce 1581 pak dům prodal a zakoupil se jinde. Koncem století se dům stal dočasným obydlím císaře Rudolfa II., byl propojen s radnicí a vedle trůnního sálu v něm byly zřízeny i další místnosti. Po celou dobu císařova desetiměsíčního pobytu na útěku před morem v Praze byl vlastně domem panovnickým. Kronikář Šimon Plachý z Třebnice uvádí, že v době císařova pobytu byl dům spojen pod střechami se sousedním domem pana Pechovského, a že odtud systémem pavlačí bylo lze dostat se až k hradbám a ke hvězdárně, kde císař ve společnosti přátel pobýval dlouho do noci. V letech 1607 až 1609 následovala další přestavba, tentokrát podle významného architekta Jana Marii Filippiho, která definitivně spojila obě části domu., který se měl stát vedlejší sídlem císaře. Ten se však do Plzně již nevrátil a tak byl dům opět prodán a zůstal v soukromém vlastnictví až do zmíněného roku 1860. U průčelí domu, o kterém Dr. Dobroslav Líbal tvrdí, že nesl v celé ploše renesanční sgrafito, stojí za zmínku ještě letopočet 1793, který by svědčil o další z přestaveb, jež ovšem renesanční sloh neporušila a konečně i umístění sochy rytíře Źumbery (obdoba Rolanda, jehož postava je středověkým symbolem městských práv) na jednom z kamenných opěráků. Dílo sochaře Mejzlíka z poloviny 17. století zdobilo kdysi jednu z kašen na náměstí.
Pechovský dům - náměstí Republiky 40/Dominikánská 2
Rohový dům dnes nese novorenesanční fasádu z roku 1900, ale sdružená okna, zejména ta ve druhém poschodí s původními rovnými římsami a trojice bosovaným portálů, s jasnou inspirací portálem radničním, v parteru vypovídají o renesančním původu. Dům býval v nejstarších dobách majetkem řezníků, kteří patřili k nejzámožnější vrstvě měšťanstva, a již tehdy šlo o dům výstavný. V 16. století náležel Rajským z Dubnice, kteří získali šlechtický predikát v roce 1548, s čímž patrně souvisí nákladná renesanční přestavba domu, kde bývali hosty významní návštěvníci např. císař Ferdinand I. s chotí, nebo arciknížata Maxmilián a Matyáš. Jan Vicenc Rajský byl jakousi hlavou nekatolického měšťanstva, a když jim v roce 1575 Rudolf II. nařídil vystěhování, snažil se všemožnými cestami, z nichž některé by bylo možno označit jako triky, vystěhování vyhnout. Nakonec skončil pro neuposlechnutí ve vězení a poté byl vypovězen ze země. Po čase mu byl trest zmírněn a on se usadil v Rokycanech. Jeho bratři sice ještě po krátkou dobu ve městě zůstali, ale dům mezitím získal do vlastnictví Šebastián Pechovský z Turnštejna a z Palatinu, zřejmě nejslavnější ze všech majitelů, velice vzdělaný muž, který byl předtím v Praze arcibiskupským tajemníkem a též učitelem korunního prince Rudolfa, pozdějšího císaře. Rudolf II. si pana Pechovského oblíbil a v době svého plzeňského pobytu jej dvakráte povýšil s novým přídomkem z Turnštejna. „Vlastnoručně mu vymaloval erb a k tomu na ramena zlatý řetěz zavěsil, který prý byl od paty nohy až po vrchu hlavy. Jako osoba stýkající se s vysoce postavenými, byl velmi důležitou postavou v dění městském“. Mimochodem v době prvního pobytu císaře v Plzni, vykonával úřad primátora a často císaře hostil. Kronikář Tanner psal, že v době návštěvy císaře Rudolfa II. byl tento dům přístupný z vedlejšího Císařského domu a vedla z něho lávka pod střechami všech domů a nad ulicemi k solnici a odtud na hradby mezi Černým (dominikánským) klášterem a Malickou branou, po které se procházel sám císař Rudolf II. Tato historka se objevuje často v různých podobách, někdy se zmiňuje potřeba klidu, jindy touha po čerstvém povětří, či příležitost k pozorování hvězd ve společnosti přátel. Ať je tomu jakkoliv, téměř jisté je, že tu císaři nebylo zle.
