Pražská 13/čp. 83 – Dům se slunečními hodinami
Aby moderní poutník cestou na plzeňské náměstí plně prožil starodávnou trasu sem z hlavního města, měl by přijít pěšky alespoň od tramvajové zastávky Anglické nábřeží. A nebude litovat. Projde kolem pozoruhodných míst, aby ho za prvním zákrutem upoutala vysoká střecha rohového domu, ježatá mnoha vikýři. Náleží domu s gotickým, nesporně ještě předhusitským původem, o čemž svědčí první sklepy pod průčelním křídlem dnešní budovy. Jsou kamenné, tvoří je trojice polokruhově valených klenutých prostorů se vstupními portálky. Druhé sklepy sahají až pod Perlovou ulici. Původnímu gotickému domu patří ještě cenný dřevěný strop v místnosti vpravo za vstupem, plně pokrytý malovanými větévkami jmelí. Byl nalezen při poslední rekonstrukci domu, skrytý pod sníženým stropem bývalého obchodu s drogistickým zbožím. Proč právě jmelí? Možná proto, že krom toho, že se této rostlině již od starověku přisuzují různé magické schopnosti, že mezi jiným ochraňuje před ohněm, také hraje důležitou roli v náboženských tradicích. Pro rané křesťany bylo prý jmelí mohutným stromem, z jehož větve vyřezal Josef kolébku pro Ježíška a který po třiatřiceti letech Římané porazili, aby z něho stloukli Kristův kříž. Poté se ostatní stromy jmelí žalem a studem seschly do podoby, ve které je známa dnes, kdy je jmelí magickým symbolem plodnosti a štěstí a kdy se stalo v Evropě i v Americe neopomenutelným symbolem vánočních svátků.
Rozsáhlá renesanční přestavba, datovaná na vstupním portálu rokem 1607, je připisována Janu Draginovi, jednomu z členů vlašské stavební skupiny, která do Plzně přišla někdy v polovině 16. století. Po několika letech přešel dům do majetku stavitele Antonia da Statii, pravděpodobně příbuzného se stavitelem plzeňské radnice, vůdčí osobností zmíněné huti, Giovanniho da Statia.
Hlavní průčelí se obrací do Pražské ulice šesti okenními osami, sdružených po dvou ve společných šambránách s nadpražními římsami a podokeníky. Ose tohoto průčelí vévodí bosovaný portál s klenákem v podobě rolwerkové kartuše, která proniká až do vlysu, stíněného profilovanou římsou. Klenák je ozdoben reliéfem dvouocasého lva. Vstupní prostor je zaklenut na střední pilíř a slouží jako výstavní sál zde sídlící Západočeské galerie.
Průčelí východního křídla do Perlové ulice má osm okenních os v nepravidelných odstupech a je opatřeno třemi výraznými opěrnými pilíři z tesaného kamene. Na počátku 20. století se v parteru domu usadily obchody a renesanční okna byla nahrazena velkými krámskými portály. Tato úprava setrvala až do osmdesátých let, kdy byl dům z důvodu havarijního stavu opuštěn. Při následné rekonstrukci byla renesanční podoba domu navrácena, do půdního prostoru se ještě vešla nová přednášková síň k radosti přátel kultury a umění, kteří se tam scházejí při komponovaných pořadech. A její umístění bylo příčinou, proč se stala střecha tak malebně ježatou.
K domu samému se váže jedna z pověstí o snu mladého děvčete, kterému se ve snu zjevila krásná panna a prosila o vysvobození. Děvče mělo jít o půlnoci k božím mukám a bez bázně se setkat s obludou, střežící v tlamě zlatý klíč. Ten mělo vzít a otevřít jím truhlu s pokladem, která by se byla objevila. Stalo se, avšak nikoliv bez bázně, děvče začalo strachy křičet a obluda se i s klíčem propadla do země. Pak se znovu objevila ona krásná panna a děvče pokárala, že jí nevěřilo a zmařilo tak naději na její vysvobození. To prý může nastat teprve tehdy, až u božích muk vyroste takový strom, aby z něho byla vyřezána kolébka. Ona pak bude mít další možnost to dítě, které první do ní bude položeno, požádat znovu o vysvobození.
Dvorek domu je nevelké zákoutí, sevřené mezi sousedními domy, tiché a nerušené. Studna s nízkým roubením je uzavřena kovanou mříží a stojí na ní plastika malířky a sochařky Marie Zlatníkové nazvaná „Filémón a Baukis“. Ztvárňuje řeckou báji o dvojici, která se ve vzájemné lásce a svornosti dožila vysokého věku a díky daru bohů jim bylo dopřáno odejít spolu, aby se nemuseli vzájemně oplakávat; když přišel jejich čas, zpozorovali, že obrůstají listím a proměňují se ve stromy - on v dub, ona v lípu. Proto není divu, že na tak utěšeném místě, dotvářeném květinami a keramikou Františka Pavlase, našla prostor komorní setkávání s múzami.
Rozsáhlá renesanční přestavba, datovaná na vstupním portálu rokem 1607, je připisována Janu Draginovi, jednomu z členů vlašské stavební skupiny, která do Plzně přišla někdy v polovině 16. století. Po několika letech přešel dům do majetku stavitele Antonia da Statii, pravděpodobně příbuzného se stavitelem plzeňské radnice, vůdčí osobností zmíněné huti, Giovanniho da Statia.
Hlavní průčelí se obrací do Pražské ulice šesti okenními osami, sdružených po dvou ve společných šambránách s nadpražními římsami a podokeníky. Ose tohoto průčelí vévodí bosovaný portál s klenákem v podobě rolwerkové kartuše, která proniká až do vlysu, stíněného profilovanou římsou. Klenák je ozdoben reliéfem dvouocasého lva. Vstupní prostor je zaklenut na střední pilíř a slouží jako výstavní sál zde sídlící Západočeské galerie.
Průčelí východního křídla do Perlové ulice má osm okenních os v nepravidelných odstupech a je opatřeno třemi výraznými opěrnými pilíři z tesaného kamene. Na počátku 20. století se v parteru domu usadily obchody a renesanční okna byla nahrazena velkými krámskými portály. Tato úprava setrvala až do osmdesátých let, kdy byl dům z důvodu havarijního stavu opuštěn. Při následné rekonstrukci byla renesanční podoba domu navrácena, do půdního prostoru se ještě vešla nová přednášková síň k radosti přátel kultury a umění, kteří se tam scházejí při komponovaných pořadech. A její umístění bylo příčinou, proč se stala střecha tak malebně ježatou.
K domu samému se váže jedna z pověstí o snu mladého děvčete, kterému se ve snu zjevila krásná panna a prosila o vysvobození. Děvče mělo jít o půlnoci k božím mukám a bez bázně se setkat s obludou, střežící v tlamě zlatý klíč. Ten mělo vzít a otevřít jím truhlu s pokladem, která by se byla objevila. Stalo se, avšak nikoliv bez bázně, děvče začalo strachy křičet a obluda se i s klíčem propadla do země. Pak se znovu objevila ona krásná panna a děvče pokárala, že jí nevěřilo a zmařilo tak naději na její vysvobození. To prý může nastat teprve tehdy, až u božích muk vyroste takový strom, aby z něho byla vyřezána kolébka. Ona pak bude mít další možnost to dítě, které první do ní bude položeno, požádat znovu o vysvobození.
Dvorek domu je nevelké zákoutí, sevřené mezi sousedními domy, tiché a nerušené. Studna s nízkým roubením je uzavřena kovanou mříží a stojí na ní plastika malířky a sochařky Marie Zlatníkové nazvaná „Filémón a Baukis“. Ztvárňuje řeckou báji o dvojici, která se ve vzájemné lásce a svornosti dožila vysokého věku a díky daru bohů jim bylo dopřáno odejít spolu, aby se nemuseli vzájemně oplakávat; když přišel jejich čas, zpozorovali, že obrůstají listím a proměňují se ve stromy - on v dub, ona v lípu. Proto není divu, že na tak utěšeném místě, dotvářeném květinami a keramikou Františka Pavlase, našla prostor komorní setkávání s múzami.
