Bezručova 25
Nevelký patrový dům, nejmenší v celé ulici, vyhlíží, jako by se za dobu své existence mnoho nezměnil a zůstal tu stát coby svědek starých časů, kdy ještě Plzeň nezasáhla průmyslová revoluce. Spolu s podobně malým sousedem leží v bývalé příhradební ulici, kde bydlívaly rodiny drobných řemeslníků. Zde zůstal značný kus hradební zdi zachován a stal se součástí zadní stěny nádvorní budovy.
Dům stojí na hluboké, úzké parcele sahající až k linii městských hradeb už od doby před rokem 1518, kdy je jeho existence prvně připomínaná. Zachován je z těchto dob i pozdně gotický klenutý sklep se vstupním portálem. Díky tomu i díky mimořádně zachované pozdně středověké dispozici síňového domu s charakteristickou zadní komorou v masivním zdivu a s úzkým průchodem do dvora je dnes dům významným prvkem městské památkové rezervace.
Později byl středověký dům přestavován, jak o tom svědčí fragmenty renesančních sgrafit, objevené na uličním průčelí při opravě omítek v roce 2014. Baroko přidalo klenby nad přízemím a schodištěm, klasicismus pak – vedle úpravy fasády – i pavlač (původně prosklenou, dnes zděnou), která spojila rizalit dvorního křídla se zmíněným nově vybudovaným stavením v zadní části dvorku. Jeho patro vynáší trojice toskánských sloupů, o nichž se soudí, že jsou to ony, které tvořily kamennou kolonádu v novoklasicistním stylu lochotínských lázní. Ty byly zřízené ve třicátých letech 19. století zásluhou plzeňského purkmistra Martina Kopeckého nad léčivým pramenem známým již v minulosti. Pramen byl poté nazván jeho jménem. Ovšem existence lázní neměla dlouhého trvání, a tak lázeňské budovy změnily svůj účel a kolonáda zmizela i se svým sloupovím. Jelikož šlo nejen o kvalitní kámen, ale i o kvalitní kamenickou práci, jistě se pro ně hledalo nové uplatnění. Trojice sloupů tak stojí na kamenném soklu v koutě malého dvorku vydlážděného kamennou dlažbou z velkých desek a svou nezvyklostí v takovém místě je schopna vyvolávat celkem příjemné rozjímání nad minulostí i nad osudem některých ambiciózních staveb.
Dům stojí na hluboké, úzké parcele sahající až k linii městských hradeb už od doby před rokem 1518, kdy je jeho existence prvně připomínaná. Zachován je z těchto dob i pozdně gotický klenutý sklep se vstupním portálem. Díky tomu i díky mimořádně zachované pozdně středověké dispozici síňového domu s charakteristickou zadní komorou v masivním zdivu a s úzkým průchodem do dvora je dnes dům významným prvkem městské památkové rezervace.
Později byl středověký dům přestavován, jak o tom svědčí fragmenty renesančních sgrafit, objevené na uličním průčelí při opravě omítek v roce 2014. Baroko přidalo klenby nad přízemím a schodištěm, klasicismus pak – vedle úpravy fasády – i pavlač (původně prosklenou, dnes zděnou), která spojila rizalit dvorního křídla se zmíněným nově vybudovaným stavením v zadní části dvorku. Jeho patro vynáší trojice toskánských sloupů, o nichž se soudí, že jsou to ony, které tvořily kamennou kolonádu v novoklasicistním stylu lochotínských lázní. Ty byly zřízené ve třicátých letech 19. století zásluhou plzeňského purkmistra Martina Kopeckého nad léčivým pramenem známým již v minulosti. Pramen byl poté nazván jeho jménem. Ovšem existence lázní neměla dlouhého trvání, a tak lázeňské budovy změnily svůj účel a kolonáda zmizela i se svým sloupovím. Jelikož šlo nejen o kvalitní kámen, ale i o kvalitní kamenickou práci, jistě se pro ně hledalo nové uplatnění. Trojice sloupů tak stojí na kamenném soklu v koutě malého dvorku vydlážděného kamennou dlažbou z velkých desek a svou nezvyklostí v takovém místě je schopna vyvolávat celkem příjemné rozjímání nad minulostí i nad osudem některých ambiciózních staveb.
