Bezručova 11

Dvůr domu v Andělské ulici zdobila kuchyňská zahrádka!

Bezručova ulice č. 11 v historickém centru Plzně. Na první pohled obyčejný dům, jen oko milovníka architektury potěší úměrné ozdoby, typické pro podobně řešené stavby v závěru 19. století. Původní empirové ostění vstupních vrat nenapoví, jaký poklad nabízí malebný dvorek domu. Otevřeným křídly vrat zvědavec nahlédne do temné dlouhé chodby, ne nepodobné pověstnému tunelu, na jehož konci září světlo. Ano, zeleň oživená denním světlem zve k návštěvě malého dvorku, vymezeného většinou vysokými nádvorními průčelí okolních domů či hradbami oddělujících dvorek od těch sousedních. Tak trochu jiný svět, zázračný horský palouk mezi horskými velikány. Písková cestička vede ke kadeřnické oficíně v přízemí nádvorního traktu. Stromky oddělují tuto „veřejnou část dvorku“ od soukromé. Tam se prochází po hebké trávě ke zděnému altánu, jenž se krčí v koutku. Stromy, tráva, břečťan… Lavička zvoucí k posezení. A rušné město zůstalo kdesi za masou historických domů, připomínajících horské hřbety. Člověk si položí otázku… a existuje za nimi vůbec nějaké město?  Z lavičky lze spatřit dvě staré pavlače, dnes už bez záchodových přístavků a společných vodovodních kohoutů na patře, zato s původními obloukem klenutými vchody ke hlavnímu schodišti. Návštěvník si může představit domácí hospodyňku, jak spěchá kolem zábradlí pavlánu a klape domácími dřeváky po schodišti, aby si vybrala trochu zeleniny z kuchyňské zahrádky na dvorku. O zahrádce se psalo v souvislosti s domem ještě v roce 1930 a cvičené oko dokáže rozeznat někdejší hospodářsky účelové rozčlenění záhonů i dnes.

Nejstarší zachovanou částí domu jsou historické sklepy, odkazující až ke14. století. Tehdy v Plzni začal vznikat dodnes zachovaný třípatrový systém sklepení, podzemních chodeb a odvodňovacích štol. Náš dům stojí v ulici, nazývané od roku 1821 Andělskou (Engelgasse), neboť vedla od hlavního vstupu kláštera františkánů k barokní fasádě někdejšího kláštera sester dominikánek. V roce 1946 se název ulice změnil na Bezručovu. Byla pojmenovaná „na paměť básníka Petra Bezruče“. Ten, vlastním jménem Vladimír Vašek, proslul na stránkách českých čítanek druhé půle 20. století díky textům v jeho nejvýznamnější sociálně laděné sbírce Slezské písně. Vědomí blízkosti obou klášterů tím náhle bylo vymazáno z kolektivní paměti obyvatel města. Tvořil se zas jednou – neúspěšně – nový věk.

Historické záznamy, sahající k roku 1689, prozrazují, že si tehdy dům č.p. 155 zakoupil řezbář a kameník Matěj Boháč. Zřejmě se mu vedlo velmi dobře, a tak nechal dům zvelebit. Dalším v řadě majitelů byl vlašský kupec, jak se tehdy říkalo Italům, Pavel Carroue. Když v roce 1740 vlastnil dům plzeňský měšťan Václav Winter, přikoupil ke dvorku čtyři sáhy zahrady od stavby č.p. 160. Z roku 1805 se nám zachoval i popis domu: Nacházel se v „prostředním stavu“, střechu měl krytou šindelem, z přízemí vedly dřevěné schody do prvního patra. Pod nimi se vlevo nacházela komora, vpravo „pokoj na ulici“, za ním klenutá kuchyně. Od ní vedla vzadu chodba, po jejíchž obou stranách se nacházely pokoje s oknem do dvora. Z mázhauzu (též „vorhausu“) či průchozí vstupní chodby se chodilo na dřevěnou pavlač v prvním patře. Ve dvoře blízko roubení studny bývala zmíněná kuchyňská zahrádka. V roce 1820 dvoupatrový domek, vlastněný mistrem sladovnickým Antonínem Wollrabem, vyhořel. Krátce nato byl dům opraven a získal empírovou fasádu.  Dnešní podobu domu vtiskl roku 1889 stavitel Edvard Kroh. 

Panorama 360°