nám. Republiky 13

Národopisné muzeum

Fotografický snímek z roku 1932 zachycuje nádherný dvorek Chotěšovského domu v Plzni rozdělený na dvě části jednoduchým plotem s lucernami zdobícími pilíře branky. Přední část dvorku sloužila běžným nájemníkům domu, zadní dvorek pak náležel národopisnému muzeu, které objet někdejší tzv. proboštské residence opatřený skvostnou renesanční lodžií získalo koncem 20. let 20. století. Proboštská residence byla tehdy funkčně propojena podle návrhu architekta Karla Krůty s domem Gerlachovským, otočeným hlavním průčelím do dnešní Dřevěné ulice, tedy prakticky „za rohem“. Gerlachovský dům byl získán úsilím plzeňského Kroužku přátel starožitností k založení Národopisného muzea již v únoru 1912. Od počátku však muzeum zápasilo s nedostatkem místa. Když v roce 1927 zemřela vdova po Petru Kouteckém, majiteli Chotěšovského domu, připadla památkově cenná budova městu Plzni. Společnost pro národopis a ochranu památek v Plzni pak požádala městskou radu, aby nádvorní trakt domu mohl být využit pro potřeby muzejníků. Přední dům, obrácený renesanční fasádou do náměstí, i pak dlouhá léta sloužil jako nájemní. Adaptace na muzeum probíhala několik dalších desetiletí. Vydáme-li se dějinami domu proti proudu času, prozradíme si, že poslední majitelka, paní Jenny Koutecká, se přivdala do rodiny potomků někdejšího významného plzeňského mydlářského mistra Ignáce Kouteckého. Ten zakoupil Chotěšovský dům roku 1784 v dražbě za 3040 zlatých. Dům, který předtím patřil kanonii premonstrátů v Chotěšově byl k mání z důvodů zrušení kláštera v důsledku reforem osvícenského císaře Josefa II.

Stavbu získal pro konvent premonstrátek v Chotěšově roku 1487 tamější probošt, hospodářský správce kláštera, Tristram, od Jana Chenice z Říčan. Budova potom sloužila klášteru nejen k hospodářským účelům, ale především jako proboštská rezidence při vyřizování nejrůznějších obchodních či jiných záležitostí v Plzni. Odtud dům získal svoje historické jméno: Chotěšovský. Dochovaná nádvorní renesanční lodžie pochází ze druhé poloviny 16. století, kdy přestavbu budovy provedl zřejmě stavitel italského původu Jan Merlian, řečený Škarpalín, shodou okolností v té době majitel blízkého domu, později nazvaného Gerlachovským.  Během adaptace budovy na muzeum byly v roce 1941 v sále prvního patra odkryty renesanční fresky představující výjevy z biblického Starého zákona a postavu Ježíše Krista či blahoslaveného Hroznaty, zakladatele chotěšovského kláštera. Pro zajímavost, na přelomu let 1633 a 1634 kuchyně chotěšovského domu sloužila krátce potřebám doprovodu slavného vojevůdce tzv. třicetileté války, Albrechta z Valdštejna, jenž ale sídlil v sousedním domě čp. 105, zvaném Scriboniovský. Po útěku do Chebu zastihla kdysi mocného muže smrt z rukou několika svých bývalých důstojníků.

Chotěšovský dům je rovněž opředen celou řadou pověstí. Ta, co se váže k dobytí Plzně 21. listopadu 1618 protestantským vojevůdcem Mansfeldem, hovoří o záchraně 14 jeptišek, 3 čekatelek a 5 novicek před vydáním těchto panen „nezkrotné zvůli žoldnéřů“. Sám chotěšovský opat Ebersbach byl trýzněním vynucen vydat klášterní poklad, který přivezli sebou. Paní, které šel dobyvatel Plzně Arnošt z Mansfeldu za kmotra, si vyžádala, aby zajistil bezpečný průchod duchovních panen z města do nového útočiště. I stalo se. Paní Koutecká je připomenuta v pověsti o husách, které propluly podzemními sklepy z radnice až do Chotěšovského domu. Zjistil to správce, když jej přísná majitelka nechala vyšetřit, kdo z nájemníků chová tajně ve sklepení husy proti jejímu zákazu! Jiné pověsti hovoří o pokladu, který zde nalezli při jedné z oprav domu stavební dělníci a který si rozebrali dříve, než jej mohl majitel domu Koutecký zachránit. Další pověst vypráví, že za husitských časů podlehl luteránské víře i bratr chotěšovského probošta, působící jako správce klášterního domu v Plzni. Ten pak zřídil luteránům tajnou kapli v podkroví Chotěšovského domu, kam přicházeli  tajnými dvířky zadem z parkánu v zahradě. Dnes je zde další z bývalých dvorků, propojený s kavárnou Emily, zřízenou na pozůstatcích bývalých středověkých městských hradeb.

Gerlachovský dům

„Ale zdá se mně, že jest v tom cosi hlubšího ba tajemného, již osudem předurčeného, že dva staří mohykáni stojí zde v bratrském objetí, jako by jeden druhého podporoval a zabraňoval mu v pádu a zániku,“ poznamenal si v roce 1950 zakladatel plzeňského národopisného muzea Ladislav Lábek.

Dnešní Dřevěná ulice nesla dlouhá léta jméno Mansfeldova, na paměť toho, že právě na jejím konci vnikla vojevůdcova vojska průlomem v hradbách do města a pokořila do té doby nikdy nedobytou Plzeň. Během bojů byl zřejmě poškozen i předchůdce domu, nazývaného od 19. století Gerlachovským. Za nejstarších časů ovšem ulice nesla název Masokrámská, pro blízkost stavby shromažďující krámky plzeňských řezníků. Dům bývá zmiňován již v 15. století. Jedním z vlastníků v té době byl jistý Hanuš, prý lékař císaře Zikmunda. Před polovinou 16. století zde bydlel Osvald Steiger, varhaník. Nejdůležitějším vlastníkem byl ovšem ve druhé polovině téhož věku stavitel italského původu Jan Merlián, nazývaný též Jan Vlach a řečený „Škarpalín“. Ten sice dům nedržel příliš dlouho, ale stihl jej nákladně přestavět. Výstavný portál z roku 1575 nese krom letopočtu také Merliánovy iniciály IM, chodce však spíše zaujme honosná kartuš z roku 1607 se znakem pozdějšího majitele Jana Kotorovského ze Lvovan.

Po Mansfeldově dobytí města byl dům dlouho vedený jako tzv. poustka, tedy neobyvatelná stavba a možná i ruina. Roku 1696 ji od města kupuje architekt a stavitel, opět s italskými kořeny, Jakub Auguston mladší. Ten se řadí k nejvýznamnějším regionálním stavebním podnikatelům v Plzeňském kraji. V samotné metropoli západu Čech vystavěl například barokní faru, dnešní biskupství, konvent dominikánek, dnes Studijní a vědeckou knihovnu Plzeňského kraje, s kostelem sv. Anny, zámky Dolní Lukavici, Trpístech, Příchovicích a mnoho dalších staveb. Dům, sjednocený s rovněž zakoupeným sousedním domem Bartlovským, sloužil Augustonovi především pro hospodářské účely. V přízemí byl ustájen dobytek, druhé patro domu zaujímala rozlehlá sýpka. Počátkem 19. století nový majitel dům zadaptoval na činžovní, došlo ke zrušení sýpky a uvnitř vznikly dva byty s dýmníkovými „černými“ kuchyněmi. Gotický průjezd využíval ke svým potřebám krámek. Tak dům vypadal k roku 1831, kdy byly zrušeny městské hradby. Stavba pak také připadla do majetku výběrčího daní Jana Nepomuka Jelínka. Po jeho smrti si sedmatřicetiletá vdova vzala o dvanáct let mladšího učitele tance, hudby a krasopisu Josefa Gerlacha. Od té doby dům vstoupil do plzeňského povědomí jako Gerlachovský a toto jméno si nese dodnes. Dům a zdejší společenské slavnosti rovněž navštěvoval mladý plzeňský student Bedřich Smetana, který znal nejnovější hudební a taneční trendy populární ve „veliké Praze“. Po Gerlachově smrti přišel úpadek domu. Budova se neudržovala, žili zde společensky hůře situovaní Plzeňané. Jak prozrazují fotografie z doby kolem roku 1909, v přízemí byli hostinec a prodejna hrnčířského zboží. Z popudu magistrátních úřadů měl být dům v letech 1912 - 1913 jako hygienicky i stavebně závadný stržen. Na základě až nadlidských snah členů plzeňského Kroužku přátel starožitností byla historicky i stavebně cenná budova nakonec zachráněna, zrenovována a dodnes slouží potřebám i expozicím Národopisného muzea. Během festivalu Plzeňské dvorky bude 28. května 2016 výjimečně zpřístupněn veřejnosti i malý dvorek Gerlachovského domu s půvabným nádvorním schodištěm, evokujícím staré časy. Muzejní budova je propojena se zadním traktem někdejšího proboštství Chotěšovského domu.

Panorama 360° - 1. dvorek

Panorama 360° - 2. dvorek

Panorama 360° - 3. dvorek