Bezručova 29

Bezručova 29 – dům U Kotvy

Do dnešní podoby nechala plzeňský dům U Kotvy v dnešní Bezručově 29 ulici (kdysi ale tato část ulice nesla jméno Jeptišská, neboť její část zaujímá někdejší klášter sester dominikánek, dnes Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje, později pak Andělská, neboť ústí proti bráně kláštera plzeňských františkánů) vystavět Anna Gerlachová někdy kolem roku 1840. Z hladké omítky dvoupatrového domu na nás shlíží dvě čtveřice oken. Mezi tou spodní se zdobí fasádu našikmo posazený reliéf jednoduché kotvy. Ta, jako tzv. mluvící domovní znamení hlásá i jméno domu: U Kotvy. Proč si majitelka domu vybrala za symbol právě kotvu nevíme. Snad proto, že jde o starobylý tradiční symbol, vyjadřující bezpečí, stabilitu, ale i vyznáním věrnosti ve víře, u Anny Gerlachové nejspíše té římskokatolické. Kotva je rovněž symbolem úspěchu v obchodních záležitostech. A na paže si kotvu nechávali tetovat zkušení námořníci.

Přízemí domu zdobí dvojice shodných portálů opatřených klenákem. Levý portál je dnes výkladní skříní, pravým se můžeme ponořit do hloubi domu a projít až na jeho nejzajímavější část, jíž je malebný podlouhlý dvorek s půvabnou pavlačí v úrovni prvního patra, usazenou na mohutných kamenných krakorcích. Vystoupat na pavlač lze po schodišti, umístěném vpravo za průchodem, to se pak stáčí po jen mírně zaobleném půdorysu. Zadní a boční zeď nádvorního přístavby v sobě obsahuje velké části středověké městské hradební zdi, vyzděné z lomového kamene.

Dům se středověkými sklepy, charakterizovaný také jako klasicistní stavba drobnějšího měšťana ze 2. čtvrtiny 18 století (stával vlastně na „periferii“ staré Plzně) je od roku 1963, kdy byl zapsán na seznam kulturních památek, nedílnou součástí plzeňské městské památkové rezervace (prohlášené v dubnu 1989). Uvnitř domu, rekonstruovaného mezi lety 2001 – 2002, i nádvorní budovy, se nacházejí obchody, kanceláře, pivotéka či kadeřnictví a holičství. Dvorek přímo zve k návštěvě a příchozího příjemně okouzlí svým romantickým vzhledem.

O domě se zachovala i jedna z plzeňských pověstí:

Někdy před dvěma sty padesáti lety v domě U Kotvy bydlívala mladá neobyčejně hezká a velmi chudá švadlenka, sirotek ze starého plzeňského měšťanského rodu. Obývala malou komůrku ve dvoře, z níž se dívala na staré městské hradby. V létě mívala otevřené okénko, neboť s potěšením naslouchala, jak zpívají ptáci, také ráda dýchala čerstvý vzduch a těšila se i vůní a barvami květin, které vyrůstaly na starých „šancích“. Někteří ptáčci za ní přilétali až do pokojíku, neboť jim na stolek pod oknem chystala vždy něco na zob. Velice si dívku oblíbila jedna straka, která přilétala do pokoje a sedávala na peci. Dívka už jí často nevěnovala ani přílišnou pozornost, pták jako by se u cítil být doma. Tak oběma plynul čas, dokud děvče nepadlo do oka jednomu staršímu a dosud svobodnému městskému úředníku. Ten se netěšil příliš dobré pověsti. Byl sice bohatý, ale rád běhával za děvčaty a když se vetřel do jejich přízně, každou pak zanechal jen s marnými sliby. Není divu, že byl naší krásnou švadlenkou rázně odmítnut. To záletníka ovšem natolik rozhněvalo, že osnoval pomstu. Vydal se tedy za kartářkou Koškovou z Koňské ulice (Dnes část Sedláčkovy ulice mezi ulicemi Bezručovou a Prešovskou, tedy blízko domu U Kotvy); o této babici se říkalo, že prý umí i čarovat. Babice navíc chodívala ke švadlence, neboť jí nosila práci ke správkám i novému šití od bohatých měšťanek, takže jí nedalo velkou práci získat si dívčinu důvěru. Starému mládenci pak ta baba slíbila, že se pokusí, aby mu dívku naklonila, ať po dobrém, nebo po zlém.

Toho času na radnici oznámili z vážené měšťanské rodiny, obývající dům U Zlatého slunce v blízké Říšské (dnešní Prešovské) ulici, že se jim delší čas ztrácejí některé špeky, aniž by mohli zloděje polapit. Domácí zloděj to prý býti nemohl, cizí zas neměl příležitost se ke šperkům dostat. O to větší rozruch pak v Plzni způsobilo, když se ukradené skvosty našly v komůrce ubohé švadlenky v domě U Kotvy. Byly uschované za kamny, na nichž si dívka vařívala skromné obědy. Největší záhadou ovšem bylo, jak by dívka byla mohla šperky zcizit, neboť v dům U Zlatého slunce nikdy nenavštívila a rodinou nepřišla do styku. Ukázalo se také, že dívku udala stará Košková, kterou za tu zprávu bohatě odměnil náš postarší záletník, neboť chtěl všeho využít, aby se dívce pomstil za odmítnutí své prchavé lásky. Děvče mělo být potupně vystaveno na pranýři u městské radnice a pak jít do vězení. V kruzích měšťanských se vytvořily dvě strany: Jedna, která věřila v dívčinu nevinu, druhá, která se přiklonila k rozhodnutí soudu o dívčině vině, považované za prokázanou. Jednou se pak stalo, že služka od Zlatého slunce zahlédla straku, která přiletěla do domu oknem, sebrala do zobáku zlatou náušnici a frrrr ven. Straka chvíli posedávala na římse, ale služebné děvče vyběhlo z dobu a uvidělo ptáka odlétat směrem k Jeptišské (dnešní Bezručově) ulici. Služka utíkala za svými pány co jí nohy stačili. Ti pak nechali ptáka pozorovat a vysledovali, kam odlétá, v kterém okénku že mizí. Tak si připomenuli i osud nebohé švadlenky a oznámili ten podivný případ na radnici. Toho využili někteří přísedící městského soudu, přesvědčení o nevinně milé švadlenky. Pozvali k soudu také starou Koškovou, aby ji podrobili křížovému výslechu, dokonce až městské mučírně, aby z ní vynutili přiznání, jak to doopravdy bylo. Babice si jednou všimla straky, přinášející do švadlenčiny komůrky v zobáku zlatý prsten a na tom zosnovala svůj plán pomsty, se kterým se svěřila starému záletníku. Tak byla švadlenka prohlášena za nevinnou, propuštěna z městského vězení, záletný úředník vypovězen z města a měšťanská rodina od Zlatého slunce se ubohé dívky-trpitelky ujala a přijala ji dokonce k sobě do domu. Stalo se později, že se dívce zalíbil i jeden zámožný příbuzný té rodiny, který si ji nakonec vzal za manželku. A tak se z dívky – švadlenky stala vážená paní – měšťanka.

Panorama 360°