Sedláčkova 38

U Vuršrů schovávali poklad a ukovávali čerta

„Vuršrovský dům“ vévodí nároží plzeňských ulic Veleslavínovy a Sedláčkovy, kde se k sobě tiskne celý soubor starobylých patrových měšťanských domů, upomínající na podobu tzv. „staré Plzně“, než ji ve druhé polovině 19. století začal měnit průmyslový rozvoj. Dnes domky slouží potřebám Západočeské univerzity v Plzni, najdeme zde děkanát filozofické fakulty.  Univerzitní budova je doslova opředena řadou starobylých pověstí. Podle jedné z nich zde kdysi žila rodina s hezkou a roztomilou dcerkou, do níž se měl zamilovat kominický tovaryš italského původu Romendini. Mladým se však nerovnou lásku nepodařilo utajit. Dívku dali do kláštera blízko Plzně, mladý kominík skončil na vojně, kde strávil plných dvanáct let! Když se vrátil do kominické služby, docela náhodou svou milou nalezl uvězněnou ve zmíněném klášteře, byla však už jen napůl šílenou lidskou troskou. Zarmoucený Romendini poté navždy opustil Plzeň.

Pověstné bylo i sklepení domu, jehož druhým patrem bylo možno údajně procházet do kostela sv. Markéty, stojícího přes ulici v areálu zaniklého kláštera dominikánů, jehož místo zaujala počátkem dvacátého století budova současného Krajského soudu v Plzni. Jistá rozpustilá událost ze 40. let 19. století, dávaná do souvislosti s blízkým klášterem, vynesla domu přezdívku „Na Děkanství“. Ta zůstala i hospodě, kterou zde o deset let později otevřel potomek provazníka Norberta Starého. Podle vyprávění ze 30. let 20. století jeho zeť, František Wuršer, měl znát podrobnosti o údajném pokladu, obsahujícím peníze, skvosty a cenné nádobí, ukryté do uvedeného druhého patra sklepa při Mansfeldově obléhání Plzně v roce 1618. Wuršera prý nebylo možné přesvědčit, aby cokoliv o pokladu prozradil. Odmítal i povolit pátrání v zatopeném sklepě. Jeden všetečka prý v roce 1927 využil příležitosti, když se dům opravoval, svoji zvědavost však zaplatil životem. Dnes se v prvním patře sklepení nachází společenská prostora, upravená v 80. letech 20. století pro potřeby děkanátu Pedagogické fakulty v Plzni, vyzdobená reliéfem od tehdejších pedagogů z katedry výtvarné výchovy, Jindřicha Jíši a Miloše Frančeho. Klenuté chodby domu dodnes zdobí i netradiční osvětlovadla z „osmdesátých“ podle návrhů plzeňského architekta a výtvarníka Klementa Štíchy a pražského umělce J. Matase. Dotek dnes čím dál oblíbenějšího předlistopadového „retra“ nalezneme i v nádvorní partii domu U Vuršrů. Nad nízkým pódiem se tyčí do výše keramické dlaždice od učitele modelování na plzeňské lidové škole umění Zdeňka Jílka. Chlapec s flétnou a dvě dívky jakoby znázorňovali tehdejší studenty pedagogické fakulty. Opravám z konce 80. let nutno přičíst na vrub i podobu pavlánů, lemujících nádvorní fasády domu. Naopak venkovní bosovaný portál zdobený kartuší s oválem vyplněným pěticí hvězd, dvěma pažemi s kladivy a podkovou prozrazuje další z názvů domu: U Podkovy. Barokní kovárna se však nacházela v části stavby, z níž se po roce 1854 stal samostatný dům ve Veleslavínově ulici č. 29. Půlkruhem klenuté okno zde stále připomíná někdejší kovářskou dílnu. Chasník, jenž u zde sloužil u kováře Vincka Starého, prý každou sobotu před prací třikrát udeřil kladivem o holou kovadlinu, aby tak ukoval na celý týden „čerta“, který by jim jinak kazil práci. K areálu děkanátu patří i sousední dům č. 27 se zajímavým barokním portálem zdobeným okřídlenou hlavou andělíčka a větrnými růžicemi. K souboru staveb náleží i měšťanské domy v Sedláčkově ulici 38, s portálem zdobeným písmeny E. A. D. M. v klenáku, a nápadně úzká budova č. 36, v jejímž sklepení se prý majitelům zjevovala hrůzně vyhublá jeptiška.

Panorama 360°