Sedláčkova 15

Sedláčkova 15 – Plzeňské dvorky 2017

Vstup do šedě omítnuté třípatrové budovy v Sedláčkově 15, stavby bez zvláštních ozdob na fasádě, dekoruje zajímavý hluboký reliéf od plzeňského sochaře Otokara Waltera mladšího. Na pozadí se čtyřmi polopostavami vidíme například elektrický transformátor či sloup vysokého napětí. Přemýšlející muž v montérkách, zcela vlevo, se opírá o jakési elektrické zařízení. Podle čepice, jak by napověděly i filmy pro pamětníky z 50. let 20. století, jde nejspíš o dělníka. Pečlivě sleduje pracovní poradu elektroinženýrů, konanou přímo ve výrobě, opět další odkaz k dobovému uměleckému znázorňování časů budování socialismu. Jeden muž se zlehka dotýká snad elektromotoru, další cosi přeměřuje. Žena s poznámkovým blokem a perem v ruce, zjevně připravená zaznamenat, co bude třeba, může být technicko-administrativní silou. Nebo je snad dokonce také inženýrkou? Je pravdou, že v čase kolem roku 1955, kdy reliéf nejspíše vznikl, dominovali technickým oborům na vysokých školách muži a i když se počet žen zejména v 70. a 80. letech na technických studijních oborech rapidně zvyšoval, byly studentky strojařiny či elektrotechniky hýčkanými a vítanými členkami studijních kolektivů jako jistá vzácnost svého druhu. Plzeňanky jako Radmila Žáková alias Cykloradka nebo spisovatelka a novinářka Markéta Čekanová by mohly vypravovat! Patřily totiž k těm, kdo vstup do budovy někdejší plzeňské Vysoké školy strojí a elektrotechnické zde v Sedláčkově 15 znaly více, než důvěrně. Dnes na této adrese sídlí Filosofická fakulta Západočeské univerzity a tak může být téma Walterova reliéfu už poněkud matoucí, ale takový je prostě běh historie a budovy měnívají svůj účel i využití. Stejně tak si i dnes jen málokdo dovede představit, že v prostorách dnešní Galerie Ladislava Sutnara, nacházející se v Riegrově ulici prakticky za rohem, bývaly školní dílny a v nárožní univerzitní kavárně technické zázemí plzeňského vysokoškolského ústavu.

Ano, původní Vysoká škola strojní a elektrotechnická v Plzni, pověstná VŠSE, byla založena již v roce 1949, tehdy ještě jako součást pražského Českého vysokého učení technického. Ještě v roce 1950 se však stala samostatnou fakultou a od roku 1953 měla postavení nezávislé vysoké školy v čele s rektorem. Tehdy zde působila jediná elektrotechnická katedra s názvem „Katedra elektrotechnických nauk“. Ale škola se začala rychle rozvíjet. Než byly katedry někdejší VŠSE po sametové revoluci definitivně přeneseny do kampusu Západočeské univerzity v Plzni na tzv. Zeleném trojúhelníku, jezdili budoucí strojírenští a elektrotechničtí inženýři do budov s učebnami prakticky po celé Plzni. Rozdělením školy v roce 1960 vznikly samostatné fakulty - elektrotechnická a strojní. Přibyly rovněž nové obory, zaměřené na elektroenergetiku, elektroniku a počítače. Nutno podotknout, že v této době začaly nové obory elektrotechniky získávat stále významnější postavení ve společnosti. Obě fakulty, spolu s fakultou pedagogickou, vytvořily po sametové revoluci jádro Západočeské univerzity v Plzni, ustavené k 28. září 1991.

Vchod k zajímavému dvoru někdejší elektrotechniky vede ze Sedláčkovy ulice průjezdem, dimenzovaným na nákladní auta, přivážející materiál do školních dílen. Z šedé omítky, která jako by barvou připomínala ještě dobu před rokem 1989, září po stranách průjezdu povinné výstražné zešikmené žluté a černé pruhy, které byly i tehdy tak důvěrně známé zejména z továren.

I když dvorek vyplnily zejména provozní budovy technické školy, najdeme tu i trochu zeleně. Navíc, příjemným tajemstvím, známým ve své době víceméně jen studentům školy, byl fakt, že dvorkem bylo možné projít do jiné budovy, stojící v sadech Pětatřicátníků 14, patřící tehdy VŠSE, dnes Právnické falultě ZČU. Tato nádherná třípatrová stavba, vystavěná původně jako Obchodní a živnostenská komora, odrážející prvky neorenesance a v detailech i secese, zaujala své místo na nároží dnešních sadů a Riegrovy ulice v roce 1906. Dva roky předtím jí ustoupila budova starého městského divadla, předchůdce dnešní historické budovy divadla J. K. Tyla.

Pokud sevrátíme k naší stavbě v Sedláčkově ulici číslo 15, příliš krásy v historickém centru Plzně nenadělá. Snad je svým způsobem zajímavým dokladem stylu jednoduché SORELY (Socialistického realismu) z 50. let 20. století, kdy se s budováním nové společnosti ledacos horlivě bořilo. A tak tehdy novostavbě technické vysoké školy musely ustoupit i historické domy č.p. 213 a zajímavější č. p. 214. „Dvěstěčrtnáctku“ v roce 1802 zakoupil obchodník s vínem Jiří Gluth a rok později nechal i přestavět. Tento dům, nesoucí jméno „U Tří korun“, sloužil Plzeňanům jako tehdejší vinotéka a vinárna. Dokládal to i půvabný portál s motivem vinného hroznu, jehož podobu kdysi zachytil i malíř Karel Votlučka.

Otokar Walter – autor reliéfu nad vjezdem do dvora

Zmiňme si krátce i autora reliéfu s motivem elektrotechnické výroby, dnešní ozdobu nad vstupem do budovy – a vjezdem do dvora ze Sedláčkovy 15. Autor pocházel z Vinohrad, dnes součásti Prahy, kde se narodil 30. října 1890. Do Plzně se rodina přestěhovala roku 1891, protože tatínek Otokara Waltera, Otakar, získal práci v Plzni. Zde realizoval například řadu plastických ozdob fasád podle návrhů Mikoláše Alše na budovách vystavěných Rudolfem Štechem. V Plzni studoval Otokar Walter reálku, pak se dva roky učil v otcově ateliéru, aby od roku 1907 navštěvoval pražskou Umělecko – průmyslovou školu. Jeho učiteli zde byli např. Josef Drahoňovský či Stanislav Sucharda. Studia završil v roce 1913, kdy začíná působit v otcově plzeňském ateliéru. V témže roce získal zakázku na reliéfy zdobící budovu Obchodní akademie na dnešním Masarykově náměstí v Plzni. V meziválečném období patřil k aktivním členům Spolku výtvarníků plzeňských. Stejně tak po roce 1945 působil ve Svazu západočeských výtvarných umělců a s rokem 1948 se stal členem Svazu českých výtvarných umělců. V šedesátých letech dvacátého století patřil ke konzervativní „tvůrčí skupině Moderního realismu".

V meziválečném období a snad i za války měl v Plzni svoji sochařskou školu. Před odchodem na Akademii výtvarných umění (r. 1945) ji navštěvovala například Marie Uchytilová-Kučová. Ta je známá zejména díky návrhu podoby někdejší československé korunové mince – motivu mladé ženy v pokleku, sázející lípu (1956) a pomníku lidických dětí, který vytvářela spolu s manželem Jiřím Václavem Hamplem.

Od roku 1935 užíval Otokar Walter ateliér v plzeňské Čechově ulici, z domu měl nádherný výhled na Šumavu. Plachý a skromný sochař zemřel v Plzni 8. května 1963.

Svými reliéfy ozdobil například také budovní dnešní plzeňské stavební průmyslovky. Ve stylu SORELY pak vytvořil ozdoby na činžovních domech v blízkosti kostela s klášterem na Jiráskově náměstí v Plzni (Kostelní 1 – 7) nebo reliéfy s žáky – pionýry, hrajícími si dětmi a Janem Amosem Komenským na škole ve Schwarzově ulici v Plzni.

Panorama 360°