Františkánská 9

Františkánská 9 – Plzeňské dvorky

Tzv. Domeček ve Františkánské 9, v sousedství přístupové uličky ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Plzni a starobylého plzeňského františkánského kláštera, vešel do povědomí Plzeňanů spíše až po sametové revoluci, zejména jako knihkupectví s duchovní (převážně křesťanskou) literaturou. Místo bylo předtím prakticky vždy skryto za nějakou zástavbou. Obchody, zastiňující výhled na klášter a vlastně i na Domeček z Františkánské ulice, začaly být bořeny v roce 1988. Tehdy také probíhala dostavba (podle návrhu ing. arch. Jana Soukupa) historické budovy plzeňské spořitelny, zaujímající nároží před klášterem. V plánech z té doby vidíme řešení ohrazení odkrytých partií. Tam, kde je dnes parkoviště spořitelny, vidíme návrh na městský park. Podobná úprava by však byla po sametové revoluci sotva myslitelná, klienti finančního ústavu, stejně jako ústav sám, potřebují pro svá auta parkovací místa, jichž je v centru žalostný nedostatek. Navíc, pozemek v předválečném období odprodali spořitelně sami františkáni. Boření obchodů pak bylo dokončeno k roku 1994. A skrze novou ozdobnou hradbu se Plzeňanům odkryl pohled na malou stavbu, do té doby přístupnou pouze z úzké uličky od vstupní brány k vratům kostela, familiárně nazývanou Domeček. Jen pro pořádek, dodejme, že zbořené obchody (Plzeňané si dodnes pamatují zejména Mototechnu), získaly svoji podobu na konci 20. let 20. století, stejně jako slavnostní brána přístupu ke kostelu, přestavěná v roce 1929 (Jak prozrazuje letopočet nad průchodem, provedený římskými číslicemi). Tyto obchody však nahradily původní krámy, které zde začaly vyrůstat před rokem 1860, stejně jako dvě neorománské brány, vystavěné mezi lety 1856 – 1857. Nutno podotknout, že jejich podoba milovníky krásna tehdy poněkud zklamala. Pro dokreslení situace zmiňme, že na uvolněných pozemcích po zrušení historického městského opevnění vyrostla na konci Františkánské ulice, dříve slepé, neorenesanční budova městské spořitelny, a to mezi lety 1887 – 1889. Od 90. let 19. století vedla ulicí také jedna z prvních tramvajových linek. Točna se nacházela v sadech před spořitelnou. Později byla linka protažena až do Doudlevec k městské plynárně. Tramvaje tedy míjely řadu krámků a zmíněné dvě brány, vše laděno do neorománského stylu, a cestující nejspíš ani netušili, že kdesi ve dvoře za zmíněnými krámy vznikl i Domeček.

Podle ing. arch. Jana Soukupa, znalce i obnovitele mnoha plzeňských historických památek, Domeček nefiguruje na mapě tzv. stabilního katastru z roku 1839, zdá se tedy, že byl vystavěn právě v časech, kdy podél ulice vyrůstaly i původní krámky. „Byla v něm zřízena prádelna a nějaká možnost bydlení, ale nevíme pro koho,“ konstatuje architekt Soukup a dodává: „Za první republiky tam bydlely také nějaké sestry – řeholnice, které se staraly o kostel a služby pro františkány“. Po zrušení kláštera v roce 1950 (Proběhlo násilnou cestou v rámci tzv. „Akce K“), kdy klášterní objekt sloužil Západočeskému muzeu v Plzni, bylo v Domečku zřízeno skladiště, které využívala plzeňská farnost. Situace se začala radikálně měnit po sametové revoluci. Od roku 1994 zde byl např. Domov sv. Františka pro bezdomovce. Po zřízení nového domova ve Wenzigově ulici, byl Domeček v roce 2002 upraven jako cukrárna a výstavní síň, působilo zde také knihkupectví. Další knihkupectví, tentokrát Karmelitánského nakladatelství, zde bylo zřízeno roku 2004. Letos, v roce 2017, se ale toto knihkupectví stěhuje na novou adresu, do Solní ulice (do prostor bývalého knihkupectví Ševčík). Domeček čeká adaptace na nové sídlo plzeňského biskupa (Tomáš Holub), který se sem přestěhuje z biskupského bytu v podkroví františkánského kláštera.

Prostor za Domečkem nepatří k těm běžně přístupným veřejnosti. Cesta sem vede kolem zadních traktů provozoven či obchodů, sídlících v domech lemujících blízkou Zbrojnickou ulici, a pokračuje až na parkoviště Západočeského muzea v Plzni, obchází klášterní areál, viditelný ze Šafaříkových sadů, a vrací se za muzeem ke spořitelně. Cesta míjí zadní trakt měšťanského domu ve Zbrojnické ulici č. 6 (č.p. 114), který starší literatura uvádí jako nejstarší v Plzni (V jihovýchodním rohu domu je zazděný starý východ k františkánům, původně asi segmentem překlenutý. Zdejší patrové křídlo bylo opatřeno otevřenou pavlačí na profilovaných krakorcích - dnes je situace porušena částečným přezděním dvora). V přízemí domu se nachází např. prodejna drogerie. Na dům navazuje hotel Continental, Plzeňský „Contík“, jeden z nejstarších hotelů ve městě.

Samotný hotel byl založen k roku 1895 Měšťanskými pivovary a původně se jmenoval Menčík, později Pilsner Hof. Na konci 20. let 20. století, nyní už pod jménem Continental, byl zrekonstruován novým majitelem Václavem Ledeckým a stal se nejluxusnějším ubytovacím zařízením v Plzni. Pro zajímavost, restaurační sál měl i svoji zvláštní dobovou „klimatizaci“.

Při spojeneckém náletu na Plzeň v prosinci 1944 zasáhla nešťastnou náhodou hotel jedna z bomb. Výbuch zabil i tehdejšího majitele hotelu Emanuela Ledeckého a některé příslušníky jeho rodiny. Po osvobození Plzně americkou armádou se hotel Continental stal hlavním stanem generála Hindse a důstojníků 2. pěší divize. V roce 1952 byl hotel znárodněn a po sametové revoluci opět navrácen původním majitelům, kteří navázali na rodinnou tradici v hotelnictví. Exteriér hotelu se objevil např. ve filmu Discopříběh.

Při náletu došlo rovněž ke zničení romantizujícího úseku městských hradeb s výpadovou brankou, válcovou věží a cimbuřím, vzniklého spolu s hlavní budovou muzea (dnes Západočeské muzeum v Plzni) mezi lety 1895 – 1899 podle návrhu Josefa Škorpila. I přes snahu významného plzeňského muzejníka a historika Ladislava Lábka o obnovu poškozené památky bylo v roce 1956 rozhodnuto o odstranění jejích trosek s odůvodněním, že „Škorpilovy pseudohradby jsou výtvorem buržoasní architektury, která se zcela v intencích této třídy snažila vždy klamat a předstírat“. Zbytky „nerealistických a nepravdivých“ hradeb tedy byly strženy a otevřené místo v Šafaříkových sadech až do období po sametové revoluci uzavírala nevzhledná plechová ohrada. Situace se změnila teprve v roce 2004, kdy zde byla vystavěna nová ohradní zeď s vjezdem do dvora, zhotovená podle návrhu architekta Jana Soukupa.

Prostor za Domečkem však skrývá i další tajemství. Stojí zde například sochy sv. Františka a sv. Antonína od Ludvíka Wildta, které původně zdobily výklenky neorománské brány před přístupovovou uličkou ke klášternímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie. V nové bráně je nahradily Wildtovy sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Václava, které se sem přestěhovaly ze zbořené brány ke klášteru, stojící původně v sousedství budovy Městské spořitelny. Zeď kostela v místě za domečkem také zdobí starobylá nápisová pamětní deska, umístěná sem při příležitosti oprav kostela mezi lety 1886 až 1892. Desku vytvořil Hugo Wildt (pravděpodobně syn Ludvíka Wildta). V textu jsou stručně shrnuty dějiny kláštera, avšak s mylným datem jeho založení (ve skutečnosti byl plzeňský františkánský klášter založen kolem roku 1300, tedy krátce po založení Plzně):

IMACULATAEQUE DEIPARAE VIRG. MARIA LAUDEM,
SACRUM TEMPLUM ASSUMPT. B.M. VIRGINI COLEOS DEDICATUM A
REGEM PREMYSLO OTAKARO II. AN. 1260 PRIMITUS ERECTUM, TEMPORE
BARONIS HAERETICI MANSFELDI R. 1691 PENTIUS DEVASTATUM, A
PATRIBUS FRANCISCANIS AUTEM COMUNIBUS ELEMOSYNIS AŃ. 1623
RAEDIFICATUM, NOVISSIMIS TEMPORIBUS JAM VALDE RUINOSUM, DEO
ADJUVANTE, MUNIFICENTIA S. CAES. APOST. MAJESTATIS FRANCISCI JOSEF I. SINGULORUMQUE
BENEFACTORUM PILSENSIUM SUB
QUARDIANI P. ANTONII NEUMAYER RESTAURATUM EST AŃ. 1886 – (1)892.
DOMINE DILEXI DECOREM DOMUS TUAE ET LOCUM HABITATIONIS.
* DEO GRATIAS! AMEN. GLORIAE TUAE PS 25,8*

Text přeložil starší bratr ing. arch. Jana Soukupa, Mons. Emil Soukup, farář plzeňské farnosti při katedrále sv. Bartoloměje:

„Chávala Neposkvrněné a Bohorodičce Panně Marii.

Tento posvátný chrám, zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie, (jednoduše) postavený za krále Přemysla Otakara II. r. 1260, ve válečných dobách od barona a heretika Mansfelda r. 1619 uvnitř zničený. Byl otci františkány ze společných milodarů r. 1623 znovu obnoven; v poslední době již velmi poničený, z Boží pomoci a pod ochranou jeho císařského a apoštolského majestátu Františka Josefa I. i za přispění jednotlivých plzeňských dobrodinců, za kvardiána P. Antonína byl znovu obnoven v letech 1886 – (1)892.

Pane, zamiloval jsem si krásu tvého domu a přebývání tvé slávy. Žalm 25,8

Bohu díky, Amen.“

Prostor za domečkem sloužil od počátků kláštera až do vyhlášení dekretu císaře Josefa II. z 23. srpna 1784 jako hřbitov, dodnes zde lze při zahloubení do země nalézt lidské ostatky. Pokračujeme-li podél zdí kostela, narazíme nejprve na vystupující polygonální barokní kapli sv. Antonína, pak přiléhající hranolovou věž ze 16. století, do jejíhož západního průčelí byla vsazena kamenná deska, viditelná z Františkánské ulice, opatřená písmeny M.H. a A.H., iniciálami bohatého plzeňského obchodníka a později i primátora Matyáše Hauffa a jeho ženy Anny Hauffové, dobrodinci kostela (dnes bychom řekli sponzory), působícími v Plzni ve 2. polovině 16. století. K věži a severní zdi kněžiště kostela přiléhá pozdně renesanční kaple Nejsvětější trojice. Obejdeme-li kněžiště, otevře se nám pohled na zadní průčelí hlavní budovy Západočeského muzea v Plzni a zadní partii kláštera s polygonálním výstupkem kaple sv. Barbory (otevřené do někdejší kapitulní síně), později i členité jižní fasády klášterního areálu. Průchod mezi muzejním dvorem a parkovištěm spořitelny při jihozápadním rohu kláštera bývá uzavřen.

Podél zdí kostela byly donedávna volně uloženy nejrůznější kamenné artefakty z Plzně, k těm kuriozním patřil např. základní kámen nezrealizovaného pomníku komunistického novináře Julia Fučíka.

Panorama 360°