Františkánská 11

V rajském dvoře františkánského kláštera rostly květiny i běhaly slepice

Historie františkánského kláštera v Plzni je neodmyslitelně spjata s dějinami samotného města. Podíváme-li se na půdorys klášterního areálu, založeného v jihovýchodním koutě staré Plzně, zaujme nás určitá anomálie, pootočení úhlu podélných os klášterních budov přibližně o dvacet stupňů vůči ostatní pravidelné síti městských ulic a domovních bloků. Podle archivních pramenů byli první mniši tzv. mendikantského (neboli „žebravého“) řádu minoritů, jedné ze tří větví řádové rodiny františkánů, přivedeni na nové místo v čase, kdy probíhalo rozměřování zcela nového města („vyrostlého“ tzv. na „zeleném drnu“), tedy již před polovinou 90. let 13. století. Zdá se tedy, že půdorys pro nový klášter byl vytýčen s velkou pravděpodobností ještě dříve, než ostatní uliční síť, domy i rozměrné náměstí Nové Plzně. I archeologické nálezy a stavebně historické rozbory vypovídají o značném stáří zástavby této části historického města. Klášter se nacházel „při samých hradbách“ a hned od počátku řeholní bratří „nalezli velké obliby mezi obyvatelstvem“, což dokládají hojné odkazy a dary, klášteru udělené či odkázané.

Úkolem žebravého řádu bylo žít v naprosté chudobě i odříkání a věnovat se službě Bohu formou kázání, misií či starat se o duchovní správu lidí v místě, kde se klášter nacházel. Plzeňský minoritský konvent byl nazýván klášterem „Matky Boží“ či klášterem „Šerých bratří Bosáků“. Nebo také jen „klášter bosácký“. Úctu k matce Boží dokládá zasvěcení klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Přezdívka bratří „bosáci“ vyjadřovala příslušnost k přísné větvi řádu, jejíž bratří nenosili na znamení pokory či jako výraz sebezapření obuv. Přídavné jméno „šerý“ zas odkazovalo k tmavému, resp. černému hábitu minoritů, než došlo v nové době ke sjednocení řádového oděvu, jenž má dnes tmavě hnědou barvu.

Klášter velmi utrpěl zejména při obléhání města během husitských válek, což si vynutilo rozsáhlé opravy po jejich skončení. Naštěstí se našlo mnoho ochotných dárců. Roku 1460 byl z rozhodnutí papeže Pia II. plzeňský klášter předán přísnější františkánské větvi tzv. observantů. Protože observanti s ohledem na řádová pravidla nemohli převzít klášterní majetek, došlo ke svěření správy areálu kláštera, jeho oprav i výživa mnichů na bedra města Plzně. Když se při konfliktech mezi stranami „pod jednou“ a „pod obojí“ za Jiřího z  Poděbrad uchýlila v roce 1466 pražská metropolitní kapitula, nejvýznamnější orgán soudobé katolické církve, do Plzně, stal se františkánský klášter úkrytem jejích nejcennějších listin i svatovítského chrámového pokladu. K severní stěně kostela přiléhá pro přísný mnišský řád poněkud neobvyklá věž, o níž víme, že roku 1567 hrozila sesutím a na vedutách města vytvořených v roce 1602 jí chybí střecha. Kamenná deska, vsazená vysoko na západní straně věže, umožňuje i z Františkánské ulice spatřit znak s iniciálami M. H. a A. H. Připomínají finanční dar někdejšího plzeňského primátora Matyáše Hauffa a jeho ženy Anny na opravu věže ve druhé polovině 16. století. K velkému poškození kláštera došlo při obléhání Plzně vojsky protestantského generála Petra Arnošta I. z Mansfeldu roku 1618. Po dobytí města bylo poškozeno velkou měrou také původního vybavení svatostánku, některé konventní budovy zřejmě posloužily vítězům k ustájení koní. I přes barokní úpravy od Jakubů Augustonů staršího a mladšího, dnes patrné zejména na fasádách kostela a klášterních budov, obrácených směrem k Františkánské ulici, ponechal si klášter dodnes v podstatě svoji  podobu z období rané gotiky. Budova kláštera, přimykající se k jižnímu boku trojlodního kostela Nanebevzetí Panny Marie, byla zbudována na čtvercovém půdoryse o průměrné délce strany 27,5 metru. Průměrná šíře konventních budov činí 3,85 metru. Ochoz křížové chodby neboli ambitů zdobí žebrová klenba vždy o osmi čtvercích klenebních polí. K východnímu rameni ambitu přiléhá gotická kaple sv. Barbory s nástěnnými obrazy z doby po polovině 15. století. Klenbu zdobí jednak andělé s hudebními nástroji, proroci a odznaky (atributy) evangelistů. Na severní stěně se nalézá výmalba představující život sv. Barbory ve 23 výjevech. Dnes bychom vzácnou fresku přirovnali k osobitému komiksu. Počátkem 20. století přibyla na jižní stěnu freska ze zrušeného kláštera plzeňských dominikánů, představující jeden z nejstarších pohledů na Plzeň. Uprostřed klášterních budov se nachází tzv. rajský dvůr, který tvořil důležité jádro klášterního života a jenž nebyl přístupný laické veřejnosti. Často býval upraven jako zahrada, uprostřed bývala studna, stejně jako v případě kláštera plzeňských františkánů. Jak vypadala středověká úprava dvora, nevíme. Plzeňský architekt Jan Soukup, který se velmi zasloužil o obnovu památky, uvádí, že v první půli 20. století zde bratři františkáni zřejmě pěstovali květiny k výzdobě kostela. Byť nešlo o nijak úhledné záhony. Po násilném zrušení kláštera během tzv. akce K v roce 1950 nechal komunistický režim v konventu zřídit domov mládeže, což se ale ukázalo být nevyhovujícím. Poněkud žertovně dnes vyznívá informace, že kostelník Romuald Hlaváč zde na bývalém rajském dvoře v pohnutém čase choval slepice. Později byly do kláštera umístěny depozitáře a některá pracoviště Západočeského muzea v Plzni. Po roce 1989 se objekt navrátil církvi. Ozdobné kování kryjící centrální studni, určené původně pro v areál křimického zámku, bylo odvezeno do Křimic. Úprava, která by alespoň náznakově připomínala klášterní rajský dvůr doby středověku, pochází z roku 2010. Obnovu kláštera v časech po sametové revoluci prováděl plzeňský architekt Jan Soukup, který stál rovněž u zrodu prvního muzea církevního umění Plzeňské diecéze, zřízeného neoficiálně biskupstvím již v roce 1997. Současné velmi bohatě zařízené muzeum, využívající jak přízemí, tak část prvního patra konventu, a shromažďující diecézní umělecké poklady nedozírné ceny, bylo otevřeno v roce 2012, na základě smlouvy mezi biskupstvím a Západočeským muzeem.

Panorama 360°